Tancuj Gadžo, tancuj.

Všichni tři chlapi se nahrbí, na býčích šíjích naskočí pod zlatými řetězy žíly. Muzikant podá kytaru Žanetě, aby si taky bouchl.

Sobota ráno. konečně chladnější den. Nebe má šedavý odstín, jak boční stěna nezrekonstruovaného socialistického paneláku a teplota konečně spadla někam o deset stupňů níž.

Člověk celý měsíc optimisticky laděn do bleděmodré nebeské modři a rozzářeného slunka najednou trošku poklesne na duchu. Jakoby to krátké ochlazení oznamovalo, že léto už je ve své polovině.

Jedu svojí starou dodávkou domů do Hradiště, ode dneška mám dovolenou. V autě je ticho, jen vrtulky větráků ženou na můj utahanej, povadlej ksicht chladný vzduch.

Moc jsem ještě letos barvu nechytil, je to moje první vícedenní volno od loňských Vánoc. Vstával jsem brzo,a špatně spal, chystal jsem ještě brigádnici obchod, myl podlahu a nádobí, nakládal odpady.

Už jsem v Přerově, v tom smutném městě plném fabrik, kamionů a dopravních zácp a podivných sloupů dýmu v různých odstínech šedé stoupajících z Babišových fabrik.

Jo............... jestli někde zažiješ čtyřicet opravdových odstínů šedi, tak je to rozhodně v Přerově a ani k tomu nepotřebuješ žádnou submisivní fetišistku a bičík.

Projíždím přes křižovatku u Tesca směrem na Hradiště a mažu si to po tom slavném Přerovském „Průpichu“ městem. Nevím vlastně k čemu to budovali, že by další zástupný důvod , proč konečně neudělat normální obchvat města?

V tom se mi na přístrojovce divoce rozbliká kontrolka hlídající tlak v pneumatikách a auto zřetelně táhne doprava.

“Do prdele............ to bude píchlá guma.“ Zasakruju a vyhazuju blinkr.

Odstavím to na technickou silničku pro cestáře a zastavím. Vylezu ven a už to vidím.

„Do háje, píchnul jsem.“

Mám starší dodávku a tam je kolo pověšené venku pod autem. Zkouším ho spustit klíčem dolů, ale nejde to, prostě tam to kolo visí už asi deset let a nikdy ho nikdo nepotřeboval. Bude to celé zarezlé a zasrané od mouru, bláta, solí, zbytků z pohonných hmot a asfaltu, prostě chuťovka. Prostě budu muset vlézt pod auto a odšroubovat ho.

Budu přitom ležet na betonu, v naházených vajglech a prachu.

Prásknu s klíčem do auta a nadávám jak špaček. To mi ta dovolená pěkně začíná. Je sedm ráno v Přerově a já si právě teď užiju svých čtyřicet odstínů přerovské šedi.

Budu špinavej, zpocenej , nasranej, hladnej - ještě jsem totiž nesnídal....................

Z chodníku u silnice se ozývá bujarý smích, kytara a melodický zpěv. Sednu si do otevřeného kufru, utírám si ruce do hadry a nasraně čumím na tři „Romanos“ s kytarou a kyprou tanečnici.

Romská partička se evidentně rozjařená a posilněná chlastem vrací v sedm ráno z večírku.

Sere mě ta jejich veselá energie.

Já tady žeru prach a oni si užívají života.

Tři mohutní chlapi v černém, jeden na klenutém břichu kytaru a kolem nich krouží a natřásá se vnadná romská kráska někde kolem pětatřiceti. Kolem obličeje jí lítají prameny nádherných hustých černých dlouhých vlasů, nadmutý dekolt hrozí prasknutím pod lavinou vysoce posazených pevných kyprých ňader, se kterými ta romská divoženka divoce třepe ze strany na stranu, ruce doširoka roztaženy, roztočena a roztančena, jakoby ani celou noc nespala a neřádila na večírku.

Nádherná Gypsy královna dnešní noci s rudými rty a nehty na hezkých rukou, tančí v sobotu v sedm ráno na chodníku kolem přerovského „průpichu“ odnikud nikam.

Mohutní chlapi potleskávají do dlaní a kytarista řeže do strun.

Sedím jak nasranej puk a sleduju ten gejzír radosti.

Jak moc mi ti čtyři lezou na nervy, šklebím se jak spartakiádní vrah Straka.

„Co na nás tak hnusně čučíš Gádžo.“ Zastaví se najednou kytarista asi pět kroku ode mně.

„Kysele se ušklíbnu. No čumím, jak tady vytrsáváte...... V sedm ráno. Jste jak romský lidový soubor písní a tanců, ušklíbnu se kysele.“

V tom okamžiku mě ani nenapadlo, že bych radši měl držet hubu!“

„Ty kyselý ksichte!“ zařve vazoun stojící napravo.

„Tobě se nelíbí jak naša Žaneta tancuje? Pípní a rozjebem ti hubu.“

„A kurva!!!“ Napadne mě, teď asi dostanu přes hubu.“ Hrkne ve mně.

Tihle tři králové přerovské nádražní ulice, ze mě nadělají sekanou.....

„Žanet.... mám ho zabít?“ Zeptá se úplně vážně potetovaný řízek nalevo.“

„Já ti toho bílého ksichta podržím.“ Zatíná pěsti kytarista.

„Tak řekni Gádžo, co se ti nelíbí na tom, jak Žaneta tancuje ?“

„ Vy bílý umíte jenom žvanit a chodit do práce, ale tancovat ani žít neumíte, stojíte za hovno!“

„Tak ukaž, zatancuj, nebo ti rozbijeme hubu. Imro, zahraj.“

A tak jsem tam rozpačitě stál, odvaha pryč, tlak 230/130, hrbil jsem se jak zvířátko zahnané do kouta a přemýšlel, jestli mi odrazí ledvinu, propíchnou kudlou střeva, vyrazí přední zuby, nebo přijdu o oko a Imre udeřil divoce do strun a Žaneta začala zpívat známou odrhovačku.

A krásně zpívala, její vysoký hlas se nesl a prozařoval tu přerovskou šeď, jak zatoulaný barevny papoušek Ara na panelákovém sídlišti v listopadu.

“Tancuj debile!!!“ Praštil mě jeden z Romů pěstí do prsou.

Žaneta se kolem mě točila jak liána, třásla těmi nádhernými ňadry, točila se na špičkách a její krásné havraní vlasy mě při každé otočce šlehly přes tvář a zavoněly jak poslední hřích v životě.

Chlapi na mě hleděli jak vrazi, připraveni mě roztrhat na hadry.

Povzdechl jsem si.

Důstojnost stranou, rád bych dneska dojel přece jen domů. A tak jsem zvedl doširoka roztažené ruce, začal luskat prsty do rytmu, drobnými krůčky začal dělat úkroky do stan a zpět a vlnil se u toho v bocích, jak stará kurva na poslední štaci.

Joooooj............... docela jsem se do toho dostával.

Žaneta se o mě otřela ňadry a usmála se na mě, začal jsem se divoce popleskávat po kolenou, zakopávat v ostrém úhlu nohy a plácat se po kotnících a pořád jsem se u toho vlnil jak asfaltka u Buchlovic a snažil jsem se udržet rytmus.

„Hopáááá, Hopáááá!!!“ vykřikl jsem a protočil Žanetinu sukni.

Třem romským mlátičkám začínaly vylézat oči z důlků.

„Kurva on ten bílý tlustý kokot fakt tančí, užasle zamumlal kytarista a zrychlil tempo.

Žaneta se točila jak čamrda.

Řidiči okolo jedoucích kamionů troubili užasle na pozdrav a v čase ztracení, okolo jedoucí popeláři mávali na pozdrav, rozevlátí na stupátkách Kukavozu a já tančil...........prostě.........prostě jako o život.

Kytarista naposledy udeřil do strun. Žaneta se dotočila a já se zlomil v pase a snažil se chytit dech a nevyzvracet plíce.

Ale uvnitř, uvnitř v duši, jsem měl divokou a nespoutanou radost. Radost, že ještě žiju, radost z krásné tanečnice, jejich voňavých vlasů a nádherné divoké muziky a taky už jsem prostě věděl, že přes tu hubu nedostanu.

„Ku...ku kurva Gádžo, jak je to možné, ty už jsi to musel někdy tančit! Šak ty jsi kurva tančil jak cigánský baron. Přiznej se chlape, že byl tvůj dědek aspoň poloviční cigán?“

„To není možné Imro, já tomu nevěřím, toho zbít nemožem, šak ten je skoro náš“

„Nebyl....dědeček .....cigán.....“ Popadl jsem trochu dech a krotil smích.

„Ale........nádech........... ale......... prapraprababička z babiččiny strany přišla odněkud z Maďarska a byla trochu tmavší.“ Rozesmál jsem se.

„Jasné Romale, geny neochčiješ, trochu náš asi bude.“ Uzavřela debatu Žaneta.

„Já za chvilku nastupuju v Tescu směnu na doplňování zboží, pojďme chlapi.“ Táhla Žaneta kytaristu za ruku pryč.

„A ty Gadžo tancuj, tancuj, zhubneš a bude z tebe zase šikovný chlap!“ Usmála se ještě a poslala mi rudými rty vzduchem hubičku.

„Chlapi, já sem myslel, že mi teď pomůžete vyměnit to kolo a ne, že zmiznete?“ Volal jsem ještě za rozdováděnou partou.

„Na to ti sere ten váš Bílej tesák vole! Máme volno!!! Stačí když na vás Gádže otročíme celý týden.“ Zařval ještě Imro a zmizeli všichni čtyři někam v dáli ke křižovatce.

A tak jsem zase vlezl pod auto, vzal klič a začal odšroubovávat tu zrezlou konstrukci od rezervy.

Bordel se rzí mi padal na nos a do vlasů, za krkem mě štípali mravenci, ale uvnitř v srdci jsem pořád cítil tu čirou radost.

A jak jsem tak ležel pod autem a potil se, tak v uších mi pořád zněla ta divoká melodie a nohy mi samy od sebe pořád dělaly ty úkroky do stran v divokém cikánském rytmu.

Tohle se vám v sobotu v sedm ráno prostě stane pouze v Přerově.

Ve městě, kde lidská radost, vášeň a touha žít prosvítí i čtyřicet odstínů šedi.

„Láská, mám ťa rád,

já ťa milujem,

já si ťa zoberem!

Teraz mi něveríš,

lebo mám vypité,

já ťa milujem!“