Stádium ranního doušku

Šest třicet ráno. Před obchody na Dolím náměstí v Olomouci se hromadí popelnice. Po horké noci je svěží vzdoušek. Neptunova kašna statečně chrlí studenou vodu vstříc obloze a já vynáším do popelnic odpadky.

Na pískovcovém okraji kašny sedí dva rozšafní mládenci, vedou družný hovor a vychutnávají si ranní lahváč studeného piva.
Fakt? Ranní pivko už v šest třice???? Divím se.
Že by už „Stádium ranního doušku?“ Ovšem na protřelé alkoholiky mi oba pánové připadají příliš mladí.

„Ty voe taky máš takovou depresi?“ Prohodí ten větší k tomu menšímu.

„No teda.“ Ale já to mám každý rok, když končí léto.“

„Hmmm... to je fakt!“ Prohodí ten druhý a dá pořádného loka z flašky.

„Chlapi, to s tím chlastem teda začínáte brzo ráno? Vmísím se dohovoru.

„Jak jako brzo? Já ani nevím kolik je hodin? A proč si myslíš, že začínáme?“

„No chlastat pivo na náměstí ráno v šest třicet je dost brzo ne? To jste začali fakt časně. „

„Nojojo, jenomže ty kámo vycházíš ze zcela mylného předpokladu.“

„My totiž nezačínáme, my jsem naopak ještě nepřestali! My totiž chlastáme už od včerejšího večera!“

„Jojo!“ Pokývne hlavou smutně ten druhý.

„My máme totiž kamaráde děsnou depresi.“

„Tak trochu to chápu, zřejmě jste studenti a tak chlastáte ze smutku, že končí prázdniny a za chvíli vám začne semestr.“ Zkusil jsem to.

„Tak skoro jsi to trefil kámo! Teda až na to, že nejsme studenti, ale učitelé!“