Správný "Tata" zvládne včecko. Musí!

Sedíme na okraji bazénu koupaliště s mladší dcerou. Sluníčko pere do vody a na mou pleš a společně sledujeme puberťácké frajírky, jak se u skokánku předvádějí před místními kráskami. Svalnatá, pružná mladá těla rozbíjejí vodní hladinu v elegantních skokanských kreacích. I leckterá dáma středního věku si při pohledu na tu přehlídku testosteronu tiše posteskne. Jen tiše, aby starej co chrápe vedle na dece neslyšel.

"Tati umíš ty vůbec skákat do vody?" 
Takováhle otázka od dcerky spolu s tázavě, lehce vyzývavě povytaženým obočím občas člověka vyprovokuje k nějaké nerozvážnosti. 
"Tata" je totiž samozřejmě ten nejodvážnější, nejsilnější, nejrychlejší a nejbáječnější chlap na světě ne?
"To je jasné že umím. Skáču jako pstruh do peřejí." Nadme v takové chvíli správný "Tata" propadlou, řídce osrstěnou  hruď a v duchu se tiše modlí, aby to tím skončilo.

"Tak to musíš všem ukázat tati, prostě musíš! Tati a polezeš na ten šestimetrový skokaňák?"
Na sucho polknu, v hlavě mně to šrotuje, jestli jsem zaplatil životní pojistku, jestli po mně nezůstanou jen dluhy a nesplněné sliby a jestli se načisto zabiju, nebo jen skončím na kripl káře.
"Miláčku, velký skokaňák je pro trapné amatéry a začátečníky, co to neumí. My profíci žádné berličky nepotřebujeme. Mrskáme to jen z prkna rovnou ze břehu."

A zase ty obdivné oči a lidi se začínají srocovat okolo.
"Tati, tak už skoč." 
Výškrábu se na nejistých kolenou na  skokanské prkno........... No a teď nastane ta chvíle kdy musíš.
Pokřižuji se i když nevěřím, nadechnu se a skočím.

Měla to být samozřejmě fantastická ladná šipka. Samozřejmě, že to trochu smrdí ostudným placákem a když mé stodvacetikilové velryboidní, aerodynamické tělo prořízne hladinu.

V posledním okamžiku si uvědomím, že jsem si já starý vůl neutáhl šňůrkou plavky!

A už je mám taky samozřejmě srolované těsně pod zadnicí. Ježiš, to je ostuda!

Pod vodou si je rychle natáhnu a přemýšlím, že se radši ani nevynořím. Že se prostě radši utopím.
Leč pud sebezáchovy je mocný a tak vyplavu. Lidi na břehu se pochechtávají a pomalu rozcházejí.

Dcera sedí na okraji bazénu se sklopenýma zklamanýma očima a smutně hledí do vody. 

"Ach jo, absolutně jsem selhal. Zklamal jsem ji a zostudil celou rodinu."

Doplavu k ní, pohladím ji po kolínku a prohlásím:

"Miláčku, nic si z toho nedělej. Oni tomu vůbec nerozumí. To byl totiž zcela speciální skok. "
Tázavě s nadějí zvedne hlavu a nevěřícně se na mě zahledí.

"A jaký speciální skok tati?" 

Usměju se a tiše ji pošeptám: 
"No přece........... takzvaný VELKÝ PRDELÁČ!" 

A pak už se jen s úlevou řehtáme jak koně.