Sedm dní.

Když jsou spolu dva lidé hodně dlouho, mají pocit, že je příliš málo věcí, které je mohou ještě držet pohromadě. Když celý den dřete v hospodě a rvete se, aby Vás život  nesežral, zapomínáte někdy na tak křehkou věc jako je láska.

V potemnělé koupelně malého rodinného domku stojí chlap v trenýrkách a šklebí se na sebe do zrcadla. Jeho dlouhé chlupaté ruce jemně štouchají do nosu umazeného zaschlou krví, v obou dírkách nacpaný jeden menstruační tampón. Nos je napuchlý stejně jako Radimův ret a na pomačkané opálené tváři sedí poněkud nakřivo.

„Sakra to jsem to včera zase slízl.“ Sykne Radim přes rozbitý ret opatrně.

"No hlavně, že mi nerozmlátili celou hospodu, zajímalo by mě, kde se tam Ti cigoši vzali? Asi něco kopou na farmě u Jahody.“Podívá se na svoje odřené ruce, zatne pěsti a udělá na obludu v zrcadle klamný výpad.

"Ale pořád nám to ještě holky spolu jde.“ Usměje se Radim, když si vzpomene, jak včera rozhodl ve prospěch domácích rvačku ve vlastní hospodě.

Kdyby do těch Romů místní výpitek a feťák Jaryn nevartoval, nemusel Radim předvádět, že mu to pořád ještě „Bouchá“. Když ještě v armádě boxoval, vyhrával hlavně díky svým dlouhým prackám. Taky mu říkali „Orangutan“. Jak to vždycky Marii strašně štvalo. Ona si přece narazila krasavce v modrý uniformě. Poručíka, pilota vrtulníku a ne blbýho „Orangutana“. No vždyť mu taky hned po svatbě to boxování zatrhla.

„Škoda byl jsem docela dobrej.“ Promne si Radim klouby prstů na pravačce.

„No ty vypadáš Radime.“ Objeví se za ním v zrcadle blonďatá rozcuchaná hlava s modřinou na levé tváři.

„Však ty jsi taky jednu chytla Maruš.“ Zazubí se Radim.

“Jo ten blbec Otáhal mi vrazil facku, že se mi protočily Budíky. Ukaž ten nos!“ Zručně mu bez dalších diskusí chytla bradu, vytáhla tampony a pak „Křup“ vrátila mu nos jedním škubnutím na své místo. Radim v bodavé bolesti tančil nahý na dlaždičkách podivný tanec. Oči plné slz, z levé dírky se zase spustila malinovka, pěstí vztekle mlátil do skříňky pod umyvadlem.

„Ty mě nemáš ráda Maruš, nemáš!“

„Ne, nemám a ty dobře víš proč. Mám toho ulepenýho života v tý díře, kde žijem a hlavně té tvojí zatracené hospody, ve které dřu od nevidím do nevidím, fakt plné zuby. Víš, kolik let jsme nebyli na dovolené? Co to je za život?!“

„No jo, no jo makám na tom, dovolená bude, kristepane meleš o tom furt!“ brání se Radim chabě a snaží se do levé nosní dírky nacpat další tampon. Taky má toho života plné zuby, ale co má dělat? V hospodě to jde od desíti k pěti. Co zkrachovala  jediná větší firma ve vesnici, lidi nemají prachy a chlastají radši pivo z plechovek doma na zahradě. Prostě, hospoda v malý díře, co do ní majitel vrazil všechny prachy, je zadluženej a nic jinýho stejně neumí. A co se taky učit skoro v padesáti. A žena pořád mele o té dovolené, chce k moři, aspoň do Chorvatska.

Marie zmizela z koupelny. „Letos Tě ale Maruš překvapím, za tři tejdny se jede do Šibeniku. Naškudlil jsem třicet litrů, tak to tam v kempu rozjedem.“ Zubí se Radim do zrcadla.

„Radime, prosím Tě pojď sem, ten pes je nějakej divnej.“Ozve se z dětského, teď už vlastně psího pokoje.

„Ale ne Riki, vstávej přece nebudeš v takový krásný den bez procházky.“ Nakoukne  Radim do pokoje a snaží se vytáhnout bílou hromádku z pelechu.

Pejsek jenom zavrčí a smutně zvedne svoji hlavičku a zase ji položí na okraj pelíšku. Růžový jazyk mu trošku visí ven z tlamičky a celá ta chlupatá kulička plná řídnoucích bílých vlnek se těžce nadzvedává, jak sípavě dýchá.

"No tak Riki, přece to teď nezabalíš, za dva tejdny máš narozeniny.“ Chlácholí ho Radim. Marie sklesle sedí u pelíšku a jemně škrabká smutnou hromádku za ušima.

„Je starej Radime, a to vedro mu taky nepřidá.“

"To teda ne Maruš, Riki se těch sedmnácti dožije, i kdybych ho měl krmit po lžičce!“

„Vždyť to stejně už dávno děláš, Radime. Nemysli si, že to nevím.“ Odtuší Marie a vstane.

„Vezmu ho k Mlejnskému na veterinu, ať s ním něco udělá.“ Bere Radim Rikiho do náruče.

„No nevím Radime, prostě je už tady s námi hodně dlouho, byla bych nerada, aby se zbytečně trápil a taky, máš na to prachy ? Jestli si ho tam nechají, nebude to levný!“

„Maruš Riki je člen rodiny peníze  seženu.“

A tak jeli všichni tři. Radimův starý ojetý WV Passat ryčel z děravého výfuku, Radim se modlil, aby mu do města vyšel benzín. A Marie hýčkala Rikiho na klíně. Býval to takový neposeda, nevydržel chvíli v klidu. Za těch sedmnáct let co s nimi byl spolu toho prožili opravdu hodně. A taky mu za hodně vděčili. Jednou zachránil dceři život, když spadla do bazénku, štěkal tak usilovně, že do bazénu skočili oba současně a taky je vzbudil, když se ten grázl Jaryn zfetoval a rozhodl se, že jim vykrade s nožem v ruce dům. Byl to tehdy děsný pohled, když seběhli z patra do kuchyně, uprostřed místnosti sebou vztekle mrskal feťák s nožem v ruce a na noze mu vlál zakousnutý Riki celý od krve. Jaryn ho tenkrát dvakrát bodl nožem. Naštěstí jen mělce, Rikiho zachránil tehdy ještě hustý kožíšek. Radim tehdy Jaryna tak ztřískal, že nakonec málem skončil v kriminále on. Marie se trpce usmála a úkosem se podívala na Radima, který řezal zatáčky jak na Barum rallye.

"Mám ho vlastně ještě vůbec ráda orangutana jednoho?“

Nebyla si tím už vůbec jistá, uměli se v hospodě porafat  jako psi. A taky měla pocit, že ten jejich život nikam nevede. Že po jedné mizérii, přijde ještě nějaká další větší. Smutně otočila hlavu do pravého okýnka. Nechtěla, aby Radim viděl, že jí tečou slzy.

 Na veterinární klinice doktora Mlejnského vzali Rikiho bez čekání. Ostatně za těch sedmnáct let si vydobyl, že ho ošetřoval vždycky samotný majitel kliniky doktor Mlejnský.

„Tak drazí Plíškovi, co Vám mám říct. Riki je prostě už starý pejsek. Málo pije, je dost vyhublý a ty vedra ho prostě ničí. Kolik mu přesně je paní Plíšková?“

„Za dva týdny mu bude sedmnáct let, pane doktore.“ Odpověděla Marie.

„Tak to má za sebou krásný, dlouhý život.“ Podrbal veterinář pejska za ušima.

"Podívejte Riki je na psa už dávno dědeček. Můžeme ho tady dát dohromady, když nám ho tady týden necháte. Dáme mu kapačky, nějaké léky, uděláme celková vyšetření a třeba se ještě spraví. Může tu třeba pak ještě rok být. Ale taky může odejít příští týden. Tak se rozhodněte, stálo by to asi dost peněz!“

„Kolik pane doktore.“ Zeptal se Marie tiše.

„Tak do patnácti tisíc, pokud mu dáme to nejlepší, co máme.“Opáčil veterinář.

Marie viditelně poklesla v ramenou. Radim se rozhodl hned. Pohladil ji po vlasech, podíval se jí zpříma do očí a pevně prohlásil.

„Já to zaplatím, peníze seženu, Riki si to zaslouží!“

„Ok, takže Riki dostane luxusní  kotec a trošku ho tady poléčíme.“

„Děkujeme, pane doktore a příští pondělí se zastavíme. Rozloučila se Marie s Radimem.

„Radime, kde jsi vzal peníze, myslela jsem, že šetříš na nový výfuk na auto?“ Zeptala se ho opatrně v autě.

A tak se jí přiznal. Že má odložených pětatřicet tisíc a že ji chtěl udělat radost a vzít ji na tu vysněnou dovolenou k moři. A ať se nezlobí, že ty peníze utratí teď za Rikiho, takže na moře nebude!

„Neblbni Radime, Riki to potřebuje víc než já, snad mu to aspoň na chvíli pomůže.“Uklidnila ho Marie a položila mu dlaň na pěst sevřenou na volantu.

„Mám tě asi pořád ještě trošku ráda ty můj opičáku!“ pošeptala mu do ucha. S ulehčením se usmál. „Já tebe taky Maruško!“

Týden uběhl jako voda. Radim vytáhl z krabičky od doutníků svých rezervních „pětatřicet“ a jelo se pro Rikiho.

„To snad není možný.“ Uklouzlo Radimovi, když jim Mlejnský Rikiho přivedl na vodítku. Výsledek týdenní kůry byl opravdu překvapivý. Riki cupital na svých krátkých nožkách a vesele vrtěl ocáskem. Srst měl jakoby lesklejší a drobná očka zase zářila. Radim vyzvedl účet a na pokladně zaplatil 14735,- korun s DPH.

„A víte, že se na něj chodili kolegové nakukovat? Nechtěli věřit, že Riki ještě pořád žije, tak snad mu to ještě chvíli vydrží.“ Smál se Mlejnský při jejich odchodu.

Tak si ho odvezli domů. Bylo to zase jako kdysi. Ráno chodili s pejskem společně na procházky a v noci na střídačku venčit. Riki je zase sblížil, tak jako to ostatně dělal celých sedmnáct let svého života. A zase si byli blízko a  po dlouhé době se milovali. Riki samozřejmě zase trucoval v pelechu, protože to byla jediná chvíle, kdy nesměl k nim do postele. A Marie se začala zase usmívat. A tak jim spolu bylo hezky, tak jak už hodně dlouho ne. A taky se ozvala dcera, že se přijede na ně tři podívat. Bylo to prostě hezkých sedm dní do Rikiho sedmnáctých narozenin.

„Tak vstávej Riki, dneska máš tu oslavu.“Hlaholil Radim, když vyskočil z postele a otvíral Rikiho pokoj. Na prahu ho zarazilo to těžké ticho. Přišel k pelíšku a hned mu bylo jasné, že oslavy se už Riki nedožije. Malé chlupaté tělíčko leželo natažené a ztuhlé. Veselý, růžový jazýček bezvládně visel z tlamičky. Radim si smutně přidřepl k pelíšku. Smutně hladil mrtvého pejska po hlavě, pak přetáhl přes hlavu svoje tričko a drobné tělíčko zakryl.

„Tak jsi to nakonec nezvládl Riki, těch sedmnáct už neoslavíme.“Radim cítil, jak ho pálí slzy v očích. A tak tam ten drsňák, otřískaný životem seděl, plakal a svými dlouhými prsty na dlouhých rukou si utíral mokré oči. A tak ho tam našla Marie. Sedla si na podlahu, Radimovu hlavu si položila do klína a opatrně, ho hladila po uslzené tváři. „Neplač Radime, Riki si těch posledních dnů života hezky užil a my oba s ním. A snad jsme oba konečně pochopili, že je toho mnohem víc co nás spojuje, než rozděluje.

Jdu zavolat, že odešel Kláře a taky Mlejnskému, když se o něj tak hezky staral.“ Radim zvedl Rikiho zabaleného to modrého trika a na zahradě ho pohřbil pod velký ořech.

Dva dny po Rikiho smrti přišla Marii poštou složenka na 7367,50 Kč, odesílatel Veterinární klinika Mlejnský. Vzadu bylo doktorovým škrabopisem napsáno: „ Je mi to líto a protože Riki byl za těch 17 let, tak trochu, členem i naší rodiny, tak Vám alespoň půlku vracím. Mlejnský.“

A tak nakonec po dlouhém přemýšlení Radim s Marií na tu dovolenou jeli. I když jenom na Mácháč.