"Promiň mami! Můžeš mi prosím odpustit?"

Sakra, kdo ještě dneska komu posílá dopisy? Tak maximálně finančák,nebo někdo z magistrátu. Já ale věděl hned, od koho je, když mi ho v práci přinesli. Už jen ta adresa psaná úhlednými, malými písmeny pečlivě seřazenými na obálce.

Vstal jsem ještě za tmy. Teď v zimě za tmy do práce chodím a za tmy z ní taky odcházím. A teď na Vánoce obzvláště. Před Vánoci máme vždycky děsný fofry. To víte, majitel velký úklidový firmy se může před nejdůležitějšími svátky v roce zbláznit. Támhle se ženským pokazí speciální vysavač na mokré čištění, dodávka nenastartuje a parta co měla za den uklidit zbohatlickou vilku 15+4 prostě neodjede. Někde dojdou čistící prostředky.

Ženský na dispečinku jsou hysterický a pořád asi tak deset vteřin před nervovým zhroucením, jak musí těch padesát lidí, co pro mě makají na úklidu honit, kontrolovat, šibovat z místa na místo a to mají co dělat, aby se se všemi vůbec alespoň nějak domluvily.

Jo, co jste mysleli, není to žádná přehlídka českých vysokoškoláků ti moji zaměstnanci, jsou to Češky, Slovenky, Rumunky, Bulharky, Ukrajinky, dvě Vietnamky a jedna černoška Suzan, zatoulaná původně někde z Ghany. Zrovna včera jsem s ní musel řešit zapeklitý problém, kdy na ni jeden pitomec, co na jedné druhořadé české TV dělá sporťáka, řval jako magor:

"Že si nepřeje, aby mu ta černá huba sahala těma špinavýma prackama na jeho luxusní kuchyňskou linku."

Absolovoval jsem s celebritním blbečkem asi dvacetiminutový, asertivní a zcela zbytečný telefonní hovor. Následně jsem toho rasistickýho idiota poslal zcela neasertivně do háje a musel pro holky zajet.

Musel to být pohled pro bohy, jak jsem přifrčel ve svým bílým Mercedesu, nastěhoval do něj všechny ty kbelíky, mopy, hadry, utěrky, čistící přípravky, ubrečenou černošku zhroucenou do sebe a postarší korpulentní Slovenku s šátkem na hlavě, která jakoby vypadla z propagačního letáku na lidový festival v Těrchové.

Jó paní Ľubica, ta se z nějaké celebritky na zadek neposadí. Ještě u auta na toho pitomce hrozila pěstí a křičela na něj že:

"Na budúce mu somárovi jednu prijebem!"

 A to původně odmítala se Suzan pracovat. Po měsíci ji ale takřka adoptovala a dneska ji miluje celým svým statečným, širokým, slovenským srdcem jako vlastní dceru, kterou jí život nedopřál. Měl jsem co dělat, aby ještě sporťákovi nevymlátila na baráku šutrákem okna. No asi jsme přišli o zákazníka, ale co, kašlu na to, na moje holky nikdo hnusný nebude!

Dneska mám ale už volno. Je 24. prosince, Štědrý den, já stojím v pět ráno doma u zrcadla, holím se a chystám s rozechvělým srdcem na dlouhou cestu. A za všechno může ten dopis.

Sakra, kdo ještě dneska komu posílá dopisy? Tak maximálně finančák, nebo z magistrátu. Já ale věděl hned, od koho je, když mi ho v práci přinesli. Už jen ta adresa psaná úhlednými, malými písmeny pečlivě seřazenými na obálce, jako děti z mateřské školky jdoucí s paní učitelkou přes přechod.

Kulaťoučká "A", vysoká a štíhlá "L" a nad nimi se třepotají háčky, které vypadají trochu jako vlaštovky na nebi. Jako vlaštovky vznášející se nad ladnými "E" a otevřenými "C".

Takhle vždycky psala moje máma. Jenom si to uvědomím a už se mi sevře srdce. Jak dlouho jsem ji neviděl? Dvacet let? Spíš to bude už dvacet dva, co mne táta vyhodil z domu. Doteď se mi o tom zdají strašný sny. 

O tý letní, pomalu končící noci, pár let po sametovce, kdy jsem musel dospět. Pořád vidím, jak na mě táta křičí, máma pláče, já si držím zakrvácený kapesník u rozbitého nosu a odřeným hřbetem ruky si odhrnuji vlasy z čela.

Za mnou do noci blikají modrá světla policejního žigulíku a policajt tátovi oznamuje, že jsem mu totálně zrušil jeho milovaného Favorita. Ta ostuda, syn předsedy zemědělského družstva, vypije na bigbítu tři piva a dva rumy a pak majzne tátovo milované přibližovadlo do smrku u lesní cesty. Parchant jeden, nedávno ho vyhodili z vysoké školy kvůli matematice a teď tohle!

Takže policajti odjedou, táta pořád řve, máma pláče a já si balím do krosny těch pár hader, co mám a starej kazeťák. Vlepím mámě pusu na čelo a vděčně poděkuji za ty tři tisícovky, co mi strčí svojí od pláče vlhkou rukou do dlaně a jdu pryč. Jdu a neotáčím se, nesnesl bych ten pohled, jak stojí najednou tak stará, drobná a shrbená v rozsvíceném obdélníku vchodových dveří našeho domu a vzlyká do tmy.

Jdu tichým, pozdně nočním lesem těsně před rozedněním. Smrky se jemně pokyvují v mírném větříku, jakoby mi mávaly na rozloučenou a na východě se do tmy začínají vpíjet první molekuly světla. Ale mně se po tváři rozlévá jen nekonečný, tupý smutek.

Tohle údolí mezi kopci nedaleko Lopeníku s těmi patnácti starými domy, co se snad odjakživa krčí ve stráních kolem cesty, býval kdysi celý můj svět. Svět krásný, chudý, poctivý a ve dvaceti až moc malý. Milovat ho ale nikdy nepřestanu!

Pohlédnu naposledy do zrcadla. Z tváře muže středního věku na mne hledí máminy živé, modré oči. Máme je v celé rodině jen my dva. "Pomněnkově modrá, andělská světla", jak říkávala máma, když jsem byl ještě malý kluk. Andělská světla, která však planou pro každou veselou čertovinu. Usměji se na sebe a jdu se obléknout. Chci udělat dobrý dojem!

Aby viděli, že se mi daří, aby viděli, že už dávno nejsem ten ztracenec z nočního lesa, který jim udělal ostudu a žil marný život pubertálního grázlíka. Aby viděli, že nežili nadarmo, ale vychovali slušného, úspěšného člověka, na kterého můžou být hrdí.

 Táta je prý hodně nemocný, psala máma a snad by mu pomohlo, kdyby viděl, že ho jeho jediný syn nakonec nezklamal. Že nepromrhal život, že někdo čestně a hrdě ponese jeho rodné jméno dál i po jeho smrti. Snad by mu pomohlo to prosté chlapské usmíření, na které musí být táta i syn oba už dospělí a mít něco odžito.

Nejde tu o zbytečná slova, ani o okázalé emoce, jen o tiché, rovné, chlapské podání ruky a přímý pohled do očí. Přímý pohled, při kterém ti tvůj táta vidí až na dno tvé duše . Nic neschováš, nic nezakryješ, můžeš jen nabídnout otevřenou dlaň a vydržet ten pohled. Je jen na něm, jestli dlaň přijme a odpustí. To moc dobře vím. Povzdechnu si a když scházím ze schodů svého domu, trochu se mi třesou kolena.

Praha je kupodivu hlučná jako kterýkoliv jiný den. Lidé se asi přesunují ke svým příbuzným, nebo na poslední nákupy. Asi nebudu sám, kdo tyhle svátky stráví se svými nejbližšími někde daleko na venkově. Vyjíždím se svým krásným novým autem ven z města a jak olověná kapka teču v koloně aut směrem k Vysočině. Mercedes mě útulně obklopuje namodralým světlem palubní desky a hýčká moje záda. Vím, je to zbytečně drahá okázalá kára a je sobecké a neekologické a nerozumné, že si v ní sám vozím zadnici, ale já si na ni poctivě vydělal. Můžou mi ji závidět, ale ne vyčítat, musel jsem dlouho a hodně pracovat, abych v ní mohl sedět.

Cesta trvá čtyři hodiny. Ani dokonalé tlumiče Mercedesu nepřesvědčily moje záda ledviny a zuby o tom, že máme moderní dálnici. Za Uherským Brodem se začínají zvedat kopce Bílých Karpat a už zdálky vidím, že napadl sníh. Tyhle malé hory musíte milovat. Jsou tak tiché, tak tajemné a tak krásné. Jakoby v nich stále přežívaly příběhy dávných kopaničářů protkané osudy tajemných věštkyň a čarodějek "Bohyní".

Lidé tady v minulosti hodně pili, hodně milovali, málo chodili do školy a jen trochu se báli boha. Jednotlivé chalupy jsou mnohdy umístěny daleko od sebe a trvá třeba i hodinu než dojdeš k té další. V létě, když slunce hladí, jakoby nahé kmeny krásných buků a nad hlavou se ti vesele třepotají jejich malé listy, je po lese krásná procházka. Je tady takové jiné světlo než v jiných horách. Jakoby Bůh pořád ještě prosvěcoval místní lesy očistnými proudy světla, aby z nich vypudil poslední skřítky a bůžky přeživších z dávných dob.

A v zimě, když napadne sníh, když je mlha a nevlídno, les je smutný a ztěžklý starými tajemstvími a duše těch, kteří v něm nalezli smrt, jakoby se pořád po něm bezcílně toulaly. Když se zastavíš sám na mýtině a zaposloucháš, všechno kolem Tebe ztuhne, jakoby jsi tu nebyl sám a ty raději rychle pokračuješ v cestě vyděšen, co všechno by jsi mohl mlze mezi stromy zahlédnout.

Odbočil jsem z hlavní cesty na malou asfaltku vedoucí k naší vesničce. A sakra, tady cestáři ještě nebyli. Moje auto se zadním pohonem není žádný teréňák. Sevřel jsem volant a snížil rychlost. Klouže to. Stromy obtížené sněhem se naklánějí nad cestu a občas si uleví od tíhy mokrého sněhu a dolů spadne obrovská bílá peřina. Vyjíždím ze zatáčky, kopeček dolů, cesta přetíná potok a v tom "Žuch." 

Ze smrku u cesty spadne před auto dobrý kubík nadýchaného sněhu, Instinktivně dupnu na brzdu a to jsem asi neměl dělat. Auto se sune jak sáňky ke krajnici a s neovladatelně sjede do škarpy. Pásy mě spolehlivě zachytí a vymáčknou ze mě táhlý vzdech.

"Kruci" V návalu vzteku prásknu divoce pěstí do volantu.

"Prásk" všude prach a bílo. Uvědomuji si, že mi vystřelil zatracenej airbag. Se sakrováním vylézám z auta. Moje semišové Vagaboundy nejsou teď zrovna ideální boty do půl metru sněhu. Než vytáhnu bundu a vyškrábu se na silnici, mám je mokré a plné studené břečky.

"Kruci a navíc tady není vůbec signál!" Mobilní telefon je tichý jako ryba, jen idiotsky svítí. Kolik to ještě může být do vesnice? Čtyři kilometry?  Auto budeme muset tahat ven traktorem, to je jasné.

To je teda ironie, po dvaceti letech se slavně přiřítím domů zase bez auta, jenom ten nos nemám naštěstí rozbitý. Vracím se ke kufru, vytahuji dvě igelitky s dárky a jdu domů. V botách mi čvachtá rozbředlý sníh a za krk padají další studené vločky.

Nedokážu být naštvaný. Tahle krajina má prostě svoji hlavu, svoje kouzlo a svůj smysl pro humor. Rozhlížím se po krajině mého dětství. Jako dítě jsem se v ní dokázal ztratit na celý den a vynořit, až když jsem večer šilhal hlady. Zasněžený les vypadá tak čistě a nevině a tak jdu.

 Asi za hodinu se les rozestoupí a já stojím na začátku malé doliny. Chalupy jsou pořád na svém místě. Jen tamhleta už nemá střechu a kouří se jen asi z šesti ostatních. Už asi dávno jsou to jenom chalupy na rekreaci. Plahočím se do stráně a celý zpocený a mokrý se dovleču k brance našeho domu.

Je tak malý, omšelý a starý. Plot by potřeboval natřít, stromy prořezat. Stojím a je mi těžko u srdce. Zapochybuji, jestli to vůbec dokážu. Jestli obstojím. Odvaha mě začíná pomalu opouštět a nejraději bych se obrátil, zvolal z hájenky pomoc a vrátil se k autu. Stojím tak u branky dobrých deset minut a sbírám odvahu. V tom se otevřou vchodové dveře a před dům vyjde starší, malá paní.

Dlouze se na mě zahledí a mě bodne u srdce. Jen na sebe chvíli tiše vyčkávavě hledíme, čtyři pomněnkově modré, andělské oči se vpíjejí navzájem do sebe. Maminka najde slova jako první:

"Františku, tak tam tak nestůj a pojď už konečně domů!" Řekne tichým naléhavým hlasem a modré oči se jí zalijí slzami.

"Ahoj mami, tak jsem se vrátil." Odpovím a zlomí se mi hlas. Po tváři se mi kutálí slzy jako hrachy, že přes ně skoro nevidím. Otevřu branku a klopýtám v rozmočených Vagaboundech sněhem k té drobné, krásné, modrooké paní, abych ji po tak strašně dlouhé době sevřel zase do náruče.

"Promiň mami! Můžeš mi prosím odpustit." 

Schouleni jeden k druhému tiše pláčeme a objímáme se. Za krk nám padají těžké vločky nového mokrého sněhu. Je Štědrý den, Vánoce a všichni dobří synové se dnes vracejí domů.