Miluju sběrné suroviny.

Tak jsem v těch největších vedrech likvidoval svůj velký sklad.

Každé ráno jsem natřel kolena tajnou tinkturou z červených muchomůrek, aby nohy běhaly jak mají, zavodnil jsem tělo tekutinami, oblíknul si špinavý kraťasy a čisté tričko, na nádraží nabral svého jediného brigádníka, který byl ochoten fyzicky pracovat a vyrazil do skladu třídit matroš.

Tahle hromada je do popelnice, tohle ještě zkusím prodat za nějaký bakšiš a tohle vytřídit a do sběrných surovin.

Miluju sběrné suroviny. Tu nádhernou pestrou, barevnou mozaiku trošku smradlavých věcí, které už nikdo nepotřebuje.

Víte jak kouzelné je trávit svoji dovolenou u pestrobarevné hromady roztodivných plastů? Prázdné plastové láhve se střídají s vysloužilými vibrátory, plastovým nádobím, pestrobarevnými obalovými materiály, starými hračkami a rozbitými kousky čínského čehokoliv. A mezi tím, pracují nádherní barevní a rázovití lidé.

Tak třeba Bohunka a Jarka z komunálu. Na těchhle dvou dámách stojí celý náš moderní svět. To ony rozhodují o tom, co kam patří, to ony rozhodují, co kam zatřídí a kolik nakonec zaplatíte. Bohunka je trochu víc „Svaly,“ když zatne opálenou paži zvyklou fyzicky pracovat, naběhne jí bicák jak hovado.

Myslím, že kdyby vzala Karlose Vémolu na páku, měl by chlapec co dělat. A když háže Bohunka lopatou??? To je oslava pohybu, to je koncert dvou paží a zbytku těla.

Oproti Bohunce je Jarka jednoznačně „Mozek.“ Už od pohledu vidíte, že Bohunka si ji trochu šetří a tak si Jarka může dovolit rudě nalakované nehty na rukou i na nohou svůdně vykukující z žlutých nazouváčků. A když Jarka občas pohodí blonďatou vymelírovanou hřívou, kolegové padají za jízdy z vysokozdvižných vozíků.

Jarka je mozek! Mozek který se vyzná v materiálech, způsobech likvidace a místech uložení. To na Jarce záleží, jestli ten humus, co jste přivez, půjde do kontejneru se sutí za kačku čtyřicet kilo a nebo jestli skončí v konťásku s komunálem, za sedm korun kilo a to je sakra pak rozdíl, kolik vypláznete na váze.

A pak je tu Kouzelník Tibor. Tibor dělá prachy! Tibor je machr, který z odpadu udělá surovinu. Když vidíte Tibora, jak zasedne za starou mašinu, kterou mu na plac přivezl někdo z kolegů, nasadí profesorské brýle, uhladí dlouhou prošedivělou hřívu vlasů do půl zad, vytáhne dekadentně malý šroubováček a začne na mašině makat, zjistíte, že ten koncert sledujete se zatajeným dechem.

Tibor se tváří jak jaderný fyzik, který právě z hromady šrotu, ze změti drátů kabelů, chladících žeber, displejů a ovladačů sestrojí každým okamžikem funkční jadernou ponorku.

Pak ovšem Tibor vezme flexu a začne to monstrum před sebou nemilosrdně porcovat. Měď sem, mosaz na tuhle hromádku, obyčejná ocel do malého kontejnerku, plasty zvlášť.

Tibor by měl být premiérem České republiky!

Ten chlap ví, co kam patří a nebojí se do toho říznout.

A pak je tu opálený Bivoj. Chlap od železa, co umí ovládat monstrum zvané „Drapák.“ Opálený šlachovitý borec z oceli od železa.

Bivoj nekecá, ale maká. Vždycky, když za Bivojem jedu do železa, musím si přiznat, že jsem troska.

Vypadat tak jako Bivoj... to by bylo! To bych roztoužené padesátileté dorostenky lapal na hruď jak na chlupatou mucholapku. Ten chlap má tolik testosteronu, že by v něm utopil zájezd seniorek z Hukvald jedoucí na prodejní akci.

Prostě...... svět sběrných surovin je barevná a krásná mozaika smrti materiálů všeho druhu, ze které jak drahokamy září barevné a charakterově krásné figurky, které jakoby vypadly z nějaké knížky pan Bohumila Hrabala.

Až jednou skončím s Gruntem, nechám se tam zaměstnat, myslím, že skvěle zapadnu.