Když u babičky kvetou lípy a dělá sa selfíčko.

Když vysedáme z auta zatočí se mi hlava. Před babiččiným domem je park plný rozkvétajících lip. A ty lípy, voní. Nádherně sladce voní. Vůně jsou jako spolehlivý stroj času. Vrátí Vám čas, místo i lidi, se kterými jste je sdíleli.

Už když vysedáme z auta zatočí se mi hlava. Před babiččiným domem je park plný právě rozkvétajících lip. A ty lípy, voní nádherně sladce voní. Vůně jsou jako spolehlivý stroj času. Taky se Vám stává, když ucítíte nějakou vůni, že si přesně dokážete vybavit ten okamžik, kdy jste jí také cítili? Co na tom, že to bylo před dvaceti, třiceti lety. Z toho důvodu mám od manželky zakázány vůně parfémů značky  Salvator Dalí. Kdysi jsem ho své přecházející přítelkyni ve Španělsku koupil a i po těch letech, když tuhle charakteristickou, originální vůni cítím, ocitnu se rázem v roce 1996 ve Valencii na služební cestě vedle tehdejší, krásné přítelkyně Hanky. Stačí zavřít oči a můžu se znovu dotýkat jejího těla a bezmocně se topit v jejích dokonalých rozzářených úsměvech. Ale Pssssst tohleto konkrétní topení ve vůni a úsměvech mám zakázáno. Hanka byla až nebezpečně hezká!

Vůně lipových květů, je oproti tomu, spojena s dědečkem a babičkou. S rámy ze smrkového dřeva s napnutou síťovinou, plných šustivých medových lipových květů. Dosušovaly se pak v malém pokojíčku, který kdysi patřil mojí mámě. Ten pokoj jakoby těmi květy voněl dodnes, přestože je to už jen dávnou vzpomínkou na doby, kdy děda ve svém slaměném kloboučku šplhal po zeleném žebříku dvojáku a trhal do zástěry to medově lipové kvetení. "Na čaj Davidku, abysme byli zdraví!" Když zavoní lípy a jejich vůně se vznáší vzduchem, jak sladký, medový obláček s charakteristickým "ocáskem" na konci, jakoby se pro mě čas na chvíli vrátil a z nebe s ním i dávno mrtvý dědeček Martin.

"Tak pojďte holky, jdeme se podívat za babičkou, od Velikonoc jsme se neviděli." To stádečko mých "Dlouhonohých laněk" mne následuje. Dlouze zvoníme a nic! Babička asi neslyší zvonek. Znovu zkoušíme plechová vrata.

"Vždyť je otevřeno!" rozrazí žena vrata a vcházíme dovnitř. Babička stojí uprostřed dvora, ruce v bok a prohlíží si svoji milovanou skalku. My s babičkou jsme totiž kytičkoví a máme, jak se říká, zelené ruce. Nevím jestli babička zdědila svoji lásku ke kytkám po své mamince, ale určitě vím, že ji od ní zdědila moje maminka a od ní já. Je to ten kousek dávného rodu Vašíčků, který mám v sobě i já.

Můj táta je v tomhle ohledu úplně jiný. Táta rostliny pěstuje, ošetřuje a sklízí, aby je pak mohl sníst, ale babička maminka a já pěstujeme rostliny, protože jsou krásné. Ne nadarmo mám skleník plný sukulentů a kaktusů.

Skalka vlastně žádnou skalkou není. Nečekejte nějakou dokonalou, vystajlovanou hromadu luxusního kamení, nakoupeného za padesát tisíc a osázeného zahradním architektem. To si prostě jen kdysi můj děda Martin nasadil v létě slaměný klobouček, zapřáhl za auto vozík a prostě ho daleko na Pálavě naplnil vápencem. Tehdy se to ještě smělo, nebo nesmělo, ale nikdo to nehlídal a ani nevěděl. V každém případě  za kamení se neutrácelo. Pro dědu, člověka jehož rod po generace pečlivě svá pole jakéhokoliv kamení zbavoval, aby ho co nejvíce zvelebil a zúrodnil, bylo nemyslitelné, aby utrácel za kamení na skalku, to si ho raději nasbíral lopotně v kopcích sám. Skalka je tedy jen kus dvora, mírně do svahu nad zeleninovým sklepem s poházenými malými kousky bělostné Pálavy.

"Ahoj babi, co děláš? Jdeme Tě s holkama navštívit" Líbám babičku.

"Tož nazdar děcka a vitajte." Olúbá babička moji ženu, kterou má ve zvláštní oblibě, protože mi ji přece sama vybrala. Vždycky nakloní trochu hlavu na stranu a říká: "Ty sas mně děvčico velice podařila." Jakoby manželku sama stvořila a ne jen pečlivě vybrala z osazenstva okresní nemocnice v Hodoníně, kam ji "rychlíci" skoro před dvaceti lety přivezli s podezřením na infrakt. A pak políbí moje dcery. 

"Šak děvčice, čím Vás ten tata krmí, šak já už su z Vás najmenší?" A opravdu i jedenáctiletá Klárka už babičku přerůstá.

"Ale já sem dycky taká malá nebyla, to zem už si mě tahne k sobě!" Dodá babička.

"Ale nech toho babi, ty tady budeš do stovky minimálně. " Beru ji kolem ramen.

" Co do sta, šak idu na tu operacu. Doví estli sa eště vrátím! Tož já nevím, co tam se mnú v tem Kyjově budú Ti doktoři dělat. Mám z teho veliký strach chlapče, veliký." Pokyvuje babička smutně hlavou a trošku jí plavou oči.

"Babičko, ale to jdete s okem, budou Vám vyměňovat čočku, to bude bez narkózy nebojte se." Uklidňuje ji žena, bývalá zdravotní sestra z JIPU.

"Tož Tobě věřím Vladěnko, ty sa v tem musíš vyznat!" Opáčí babička, pak nakloní hlavu na stranu, zadívá se na manželku s šibalským úsměvem a prohlásí spokojeně: "Ty sas mě děvčico velice podařila. Tys z toho mojého vnuka udělala konečně slušného muža. Šak víš jak to s nim bylo, rozvedený, podnikatel, pajtáš jeden, furt enom nekde potrtkával, túlal sa od ničeho k ničemu, ale tys ho chytla za srdce! " Spokojeně na mě pokyvuje.

"Ach jo. Už je to zase tady!" povzdechnu si a vytočím oči k nebi a radši se jdu se podívat na skalku. Támhle v rohu kvete červeně Lupina Vlčí bob, tady dokvétá starobyle krásná Srdcovka nádherná s něžnými růžovými květy a tam u plotu meče Kosatců. A tady blankytně modrý Zvonek broskvolistý. A tady zase Hledík "Tygří tlamička" a tady nějaký poblázněný zapomenutý Petrklíč. Spousta netřesků a rozchodníků a skalniček, Orlíčky a trošku smradlavé, rozčepýřené, barvami hýřící hlavičky Afrikánů. Všechny ty kytičky ani neznám a tak si jen přidřepnu a přivoním si ke každé, abych si zapamatoval tu vůni, ten okamžik jednoho krásného, červnového dne, kdy jsme byl navštívit svoji "Najmenší" babičku.

"A poďme sa vyfotit." říká babička.

"Šak máte foťáky v tych mobiloch né. Uděláme si to selfíčko, dybych v tej nemocnici umřela, tak ať na mňa vzpomínáte. Šak víte, jak sa to říká : Po čem hovno, to je hneď!"

A tak se fotíme a já si ještě jednou ukládám v hlavě ty vůně babiččiny skalky, abych si zase jednou, třeba za třicet let, až moje babička už zase bude spolu s dědou Martinem popíjet v nebi lipový čaj, mohl na své skalce přivonět třeba k Zvonku broskvolistému a vybavit si hezkou vzpomínku na to nedělní odpoledne u babičky, kdy jsme si dělali selfíčko.