Když máte jen sami sebe pro sebe.

Je tiché letní ráno.

Na tohle roční období nezvykle studené. Trpím samozřejmě určitou oděvní setrvačností a tak odmítám hledat ponožky a triko s dlouhým rukávem, mám prostě letní období, sandály kraťasy a tričko, nic víc nepotřebuju. V těch ranních deseti stupních to ale moc komfortní oblečení není a tak rád vklouznu do auta a zbaběle otočím kolečkem ovládajícím vzduchotechniku doprava směrem k topení.

Je pět třicet ráno a parkoviště je skoro prázdné, sousedi jsou evidentně na některé ze svých několika zahraničních dovolených ročně.

Jedu do práce, do Olomouce. Po kousku nové dálnice to hezky sviští. Jen já a několik osamělých nomádů, kteří vezou nějaký náklad někam, kde zrovna tohle zboží strašně chybí, anebo jen tak vyrazili do dálky, hledat to zaručeně nejkrásnější místo na planetě Zemi.

Sluníčko svítí podivně až nepříjemně ze šikma a podlézá sluneční clonu na předním skle a chvilkama mě nepříjemně oslňuje. Ale já si nechci dávat sluneční brýle. Mám pak vždycky pocit, jako kdyby svět najednou zešedl, přišel o trochu barvy, trochu šťávy trochu krásy.

Na nebi se táhnou zvláštní řídká mračna. Vypadají jako tah špatně namočeným štětcem na modrém plátně.

Jedu! Jedu a užívám si ticho. Mám rád ticho. Někdy je na mě ten neustále dopředu běžící svět kolem mě až moc intenzivní a hlasitý.Někdy mě to neustálé vykřikování a upozorňování sama na sebe různých bytostí na různých médiích a sociálních sítí ruší od vlastních myšlenek.

Někdy...chci být prostě jen sám se sebou.Kola mého starého auta tiše ševelí, jak se odvalují po černém asfaltu a starej poctivej nafťák tiše brumlá. Ta moje kára je jako já, kus starých dobrých časů. A to nemám rád falešnou nostalgii.

Ztlumím topení, nejsem žádný rozmazlený holčičák, abych musel mít v kabině pětadvacet stupňů. Jedu docela pomalu. Jen tak do sto dvaceti.

Už dávno jsem pochopil, že být někde o dvě minuty dřív, vlastně vůbec nic neznamená.

Osamělí nomádi mě tryskem předjíždějí na cestě do dálav, kde zase už po sté budou hledat klid a sami sebe. Bojím se že někteří z nich ho nenajdou nikdy.

Oni prostě neví, že to nejkrásnější místo na planetě je tady a teď pod modrým nebem a šikmo dopadajícím sluncem. Oni prostě neví, že sami sebe nemusí nikde hledat, že sami sebe už dávno mají v srdci, v duši, v hlavě. Oni prostě neví, že tu nejkouzelnější modř nemusejí hledat v hladinách dalekých moří a oceánů, ale že ji kdykoliv najdou v barvě okvětních listů obyčejných Čekanek kvetoucích právě teď kolem prašných cest.

Je klid a mír... usměju se a těším se, co mi tenhle úplně obyčejný letní den zase přinese.....