Kdo si sedne vedle cigánskýho kluka?

Včera mi kamarád vyprávěl, jak jeho děti v první třídě řeší, že nikdo nechce sedět vedle romského kluka. Chudák sedí vyděšený sám v lavici a nikdo se s ním nebaví a nehraje o přestávce .

"Víš tati, on je takový trochu hloupý." Sdělila kamarádovi dcera.

Bydlím v malém městečku na Moravě ve kterém jsou asi tři romské rodiny. Kluk pochází z jedné z nich. Rodiče jsou chudí, nevzdělaní lidé a spolu s dědečky žijí v domcích vedle sebe. Domky samozřejmě nejsou v moc dobrém stavu.

Nevím kolik dospělých v těch domcích má práci? Jeden, dva? Na druhou stranu opravdu by byl problém těchhle pár lidí zaměstnat třeba v nějakých technických městských službách?

Já vím, ono je lehčí najímat si na technické práce nějakou tu soukromou firmu a zřejmě je jejím majitelem někdo ze spolustraníků někoho z radnice a ten potřebuje taky vydělávat, ale nebylo by vlastně v našem obecním zájmu, těmhle sociálně vyloučeným lidem dát práci místo peněz? Třeba pro obec, pro město?

A to i za cenu toho, že tu práci budou muset vzít a hotovo.

Já vím, je jednoduší kupovat si za dávky náš klid a jejich bědný život, než jim opravdu pomoct, ale jak dlouho si to ještě budeme moct dovolit? Jak dlouho ještě budeme hledat recept na řešení začlenění našich Romů do společnosti. Dalších dvacet pět let, nebo padesát?

Jak tedy změnit život malého romského kluka, jehož rodina žije uprostřed našeho městečka vlastně natolik izolovaně, že zřejmě neumí úplně stroprocentně česky a tak vypadá, že je "Trochu hloupý?"

Nebo spíš, lze vůbec změnit jeho život jinak, než tím, že jeho táta bude mít práci a klukovi poskytneme vzdělání a  přijmeme ho do společnosti, aby se hned od prvního okamžiku necítil jako vyloučený lůzr? 

Kde se to tak asi v těch šestiletých dětech vzalo? To lehké pohrdání, ten ohrnutý malý dětský nosík, když my, jejich rodiče, se tak rádi bijeme v hruď, že nejsme přece rasisté?

Neměli bychom si i my slušní, pracovití a spořádaní "Běloši" sáhnout taky trochu do svědomí?