Jsem drsoň, sakra. Jdu ulovit rodině něco k žrádlu, sakra.

Ten chlapák je totiž schovanej v každém z nás. I v Tobě Jardo, co ještě v 35 letech bydlíš u maminky, i v Tobě Vladimíre i když máš na prstech francouzskou manikůru a nosíš elastický tanga.

Já vím , že bych měl v nadpisu napsat k jídlu, ale když se jmenujete Vlk a navíc jste alespoň v tomto blogu "DRSOŇ," tak snad sakra můžete napsat k žrádlu ne?

No nic, probudil se ve mně pud dávného lovce mamutů, kterého máme my Moraváci v sobě. Můžete si stokrát chlapi oholit lejtka, nagelovat hlavy a navonět vousy, stejně když na sebe zíráte ráno do zrcadla, někde hodně vzadu Vám tam vykukuje pradávný Kopčem, Havranpírko a Malý mamut. Takže čas od času je třeba odložit mobil, zaklapnout notebook, probudit v sobě ty základní pudy, sebrat něco špičatého a ostrého a něco zabít, pak uvařit a sežrat. Sakra!!

"Ten drsoň, dravec, ten nekompromisní predátor je totiž schovanej v každém z nás chlapi! Sakra!!" 

Jo, i v tobě Jardo, co ještě v 35 letech bydlíš u maminky, i v tobě Vladimíre i když máš na prstech francouzskou manikůru a nosíš elastický tanga!

Takže hledal jsem nějakou zbraň. Sekyra je moc veliká, na kosu tam toho asi nebude. Pistoli nemám a uznejte, bylo by to trapný, vyhrožovat skupince hřibů hnědých, že jim ustřelíte hlavu, jestli nevlezou do košíku. Jo já se zapomněl zmínit, že jdu lovit houby! Co taky jinýho?  Obratlovce bych žádnýho nedohonil. Umím sice házet sekerou, nebo uštvat nějakýho postaršího cyklistu u krajnice autem. Skolit deset piv a vrhat po večírku šavli, ale nerad bych, aby to bylo moc krvavý. Čtou to přeci i dámy!!!

Ještě samozřejmě vybrat hadry. Sakra, jak to, že já nemám žádný maskáče z army shopu?? Co já jsem to za Čecha, že nevlastním americkou pouštní uniformu, nebo aspoň maskáče ruských Specnaz. To asi budu muset dát ty tepláky do zvonu, co mám na dně skříně. No to se holubinky asi vytrousej smíchy, vypadám v nich, jak ruská turistická výprav z devadesátek v Národním divadle. Jenom ty tři lampasy na nich chyběj! Takže značkovej a cool nebudu taky!

 Takže nahodím sportovní ohoz, seberu manželce košík na kolíčky na prádlo, vezmu kudlu, repelent a jedu. Ještěže mám terénní vůz solidní japonské značky. Doufám, že lesní cesta nevyrazí mojí Vitaře dech.

U lesa je jasný, že podobný nápad měla půlka Hradiště. Takže u kufru ještě na sebe nastříknu jedovatou clonu, mající za úkol, udržet krvelačné hmyzí příšery dál od mojí pěstěné kancelářské pokožky a jdu.

Asi jdu pozdě, všude potkávám lovce, kteří už mají uloveno. Potácí se s triumfálními výrazy ke svým vozům, obtížení koši plnými hub. Co koši? Támhle ten má přímo nůši. Sakra!

Vběhnu energicky do svahu. Rekognoskuju terén, soustředím se na maximum, ochutnávám lesní hlínu. Můj vlčí čenich analyzuje přítomné pachy. Chřípí se mi chvěje zvířecí touhou někoho chytit za nohu, zarýt do ní drápy a pak řezat a řezat, anebo kdyby to nešlo jinak, alespoň mu drsně ukroutit hlavičku!! Všude jen samé jedovaté kreaturky. Sice z muchomůrek zelených je prý ta nejlepší smaženice, ale přece jen je to mnohdy ta úplně poslední v životě.

I když. Spousta posledních věcí může být nejlepších, Třeba poslední cigareta, poslední sklenka alkoholu, poslední zatáčka před koncem cesty, poslední sex............................ Aaa, to s tím sexem asi není nejlepší příklad, někdy to sice může být vítězství, ale většinou spíše tragikomedie, které se nikdo raději nesměje. 

Takže dvě hodiny běhám po kopcích a v košíku je trapné prázdno a dvě ožužlané, červivé babky. Za tohle by Věstonická Venuše Kopčema zřejmě vyfackovala ze zemljanky. Ta moje se mi asi jenom vysměje, ale bolet na duši to  bude stejně.

Kolena už mám napuchlá, jak dva kopačáky, smrdím potem jak rugbyový mančaft a střeva mi začíná svírat lesní atmosféra. Já totiž v lese skoro vždycky musím!!  Jo jsem to já, ten záhadný výrobce podpapíráků všeho druhu. Prostě, když jsem chvíli v lese v tom přítmí a vlhku, působí to na mě jako spolehlivé projímadlo . Nastává tedy neodvratně okamžik, kdy je nutné najít nějaký maskovaný, nefrekventovaný kout, kde se zbavím "Tíhy všedních dní" Navíc nemusí být na škodu, vidět terén z jiného úhlu. Dole v houští a travinách by se mohl ukrývat nějaký mykologický poklad!

Vytáhnu tedy z batohu rolku toaleťáku a přidřepnu na pozici. Neustále samozřejmě celou dobu rekognoskuju terén a hledám případnou kořist. V tom se zarazím.Dech a tepová frkvence se mi samovolně zvýší. Asi deset metrů ode mne, ve vedlejším shluku křovin, zahlédnu potravního konkurenta.

Taky dřepí............ zřejmě má stejnou lesní fóbii!!! 

Naštěstí nás milosrdná příroda takřka celé zahalila a z křovin trčí pouze naše hlavy s námahou zkřivenými bledými obličeji.

Vraždíme se pohledem. Očima rveme toho druhého na kusy. Dva brutální nadsamci na jednom lovišti??? To nemůže dopadnout dobře!!! Atmosféra doslova houstne. Lesem se ozývají hrůzu nahánějící zvuky!!! Smrtící útok může přijít každým okamžikem!!!

 V tom mému konkurentovi padne zrak na něco zhruba v polovině naší vzájemné vzdálenosti. Zaostřím tím směrem a................. Sakra, v mechu, zhruba v polovině mezi našimi pozicemi, stojí zachovalý hřib hnědý. Nohu lehce, koketně prohnutou, klobouk mírně na stranu, prostě fešák!!! Protivník si uvědomí, že i já jsem zaregistroval kořisti, zavrčí a naše oči se do sebe opět hrozivě zaklesnou. Blesky lítají z křoví do křoví!!!

Je  mi jasné, že tohle bude, kdo z koho! Je nutné zapomenout na osobní důstojnost, hygienu a moderní změkčilost. Tohle je souboj o žrádlo o kořist, skoro o přežití, boj v kterém možná poteče krev!!!!!!!!!!!!!

Vyrážíme takřka současně. Gatě ještě furt na půl žerdi, odhazujeme batohy, košíky, toaleťák a důstojnost, připravení se surově servat o kořist. V tom se mezi námi mihne růžová skvrna a oživlá padesátiletá, blonďatá Barbie vykřikne:

"A miláčku, tady je další!" A přímo před našimi rozšklebenými mordami uřízne hříbek zlatou rybičkou a umístí ho na hromadu jiných do bíle natřeného košíčku. Zarazíme se oba ve skoku, zůstaneme zkoprněle stát a snažíme se urychleně dokompletovat své oděvy.

"Co tady jako pánové děláte?" Vyděšeně se otáže Barbie.

"Frantó, prosím tě pojď sem, jsou tady nějaký dva divný úchyláci!" Křoví se rozhrne a vkročí majestátní, dvoumetrový dřevorubec Franta. Evidentně král lesa!

Mizím jak ranní, lesní mlha směrem k autu. Za mnou se po chvíli ozve zběsilý řev, Franta se patrně pokusil prozkoumat některé z těch dvou křovisek kolem hřibu a nedával pozor. Tak rychle pryč, valím do Lídlu, kde koupím nějaký žampióny v plastu, smetanu, parmazán a chlazený těstoviny ať děcka neumřou večer hlady. Dnešní lov se prostě nepovedl!!!

To se stává i nejlepším!!! Sakra!!!