Jak jsem špatně vybral sedačku.

Dneska odpoledne mě měla opět manželka k dispozici a tak mohla dát průchod svému nadšení pro nákup nábytku.

Odevzdaně jsem seděl asi půl hodinu v zádveří ve svátečních teplácích a bundě připraven absolvovat další kolo zkoušení tisíců a tisíců sedacích souprav a přemýšlel kolika rafinovanými způsoby se dá ještě mučit starej chlap?

Když jsem byl v té sebelítosti v nejlepším a už jsem fakt sám sebe skoro dojmul, seběhla moje žena křepce ze schodů a zahlaholila:

„Na koho se zase čeká Davide, pohni se trochu?“ a Odjeli jsem do Zlína.

Už v autě mi manželka předložila plán, které chrámy rozkoší a marnotratnosti chce dnes navštívit a já se orosil až na zadku.

„Tolik obchodňáků s nábytkem nezvládnu ženo!“

„Ale zvládneš, musíme to všechno vyzkoušet, mám v každém obchodě před-vybráno pár kousků . Neboj, není to celkově víc než pouhé „DESÍTKY“ sedaček.“

Okamžitě jsem začal simulovat mozkovou mrtvici, sesunul se pod sedadlo, chytil ze za srdce a snažil se ji přesvědčit, že se mi právě značně přitížilo, umírám a musíme se okamžitě vrátit domů.

„To ti nežeru, vylez z pod toho sedadla a přestaň se tvářit jak debil.“

Tak jsem se snažil vymluvit , že jsem v Olomouci zapomněl platební kartu. Taky to nezabralo, má prý svoji- od mého účtu. A tak jsem seděl v sedačkách zelených, šedých, červených , žlutých, drahých a dražších, kožených, nízkých, vysokých, měkkých a tvrdých.

Já, protože jsem byl otrávený jak Maryšin hrnek s kafem, jsem poctivě u každé z nich freneticky jásal a šťastně křičel:

„Tahle je výborná, supr, to je ona, senzace, okamžitě ji kupme a jeďme prosím už domů, za chvíli dávají film pro pamětníky.“Ale manželka mne vždy ujistila, že ještě máme v plánu dalších asi dvacet osm kusů k vyzkoušení.

Pomalu jsem se cítil jako obr z Cimrmanů, který tady seděl , tady taky seděl, tady všude seděl.

Ten den jsem prostě obtiskl svoje drobné chlupaté půlky do tolika polštářů, že jsem se cítil jak pornoherec Robert Rosenberg v dobách své největší slávy.

V posledním obchodňáku, bylo to myslím ASKO, mě Vladěnka dovedla k šedé sedačce a nařídila:

„Tady si sedni a uvidíš. „

Tak jsem si sedl, ona zmáčkla na boku jakýsi čudlík a ono se to se mnou začalo sklápět a pod nohy se vysunoval jakýsi rafinovaný podnožník, až jsem po asi dvaceti sekundách ležel na zádech, moje chodidla trčely k nebi a já jsem si hověl jak Miloš Zeman deset let na zámku v Lánech.

„Mladý muži, nebyl by popelníček a doutňas?“ Oslovil jsem asi šedesátiletého prodejce jménem Ivan, který nás křepce obskakoval a tituloval nás s manželkou jako Madam a váženého pána. Prostě...... kolega obchodník profesionál.

„Takže tuhle bereme a už nikam nejdu Vladěnko, nebo si za ty prachy koupím do Olomouce do Gruntu nový chlaďák a nedostaneš nic!“

„No......... mně se taky hned nejvíc líbila, já jsem si ji taky vybrala.“

Oněměle jsem na ni zíral............. proč jsem jako musel absolvovat to několika hodinové zlínské tournedou, když má do háje dávno vybráno?

Ale pak jsem jen mávl rukou a odešel k pultíku podepsat objednávku a zaplatit.

Ivan byl prudce spokojen, sumička to byla kulantní, ještě, že jsem nedávno dědil, zamnul si ruce, podíval se nám každému zpříma do očí a prohlásil:

„Velmi vám vážený pane a madam děkuji za váš nákup a na závěr jen jedno malé doporučení. To polohovací křeslo, ve kterém pán ležel, má maximální nosnost pouze do 110 kilo a tak se bohužel obávám, že vy vážený pane, byste měl sedávat jen v koutku na druhém konci sedačky. Při vaší váze by se totiž na případnou závadu nevztahovala záruka! Mějte hezký den.“

Kuwa........ všechna čest.......... to byl prostě naprostý profík. Tlustému chlapovi prodá sedačku, na, které on ale nesmí sedět! To se cení tohleto! prostě kolega obchodník profesionál.