Jak jsem absolvoval manželčinu oblíbenou jarní krutost.

Čím jsem starší, tak jsem nějak pořád větší a musím si kupovat větší šaty a  boty. Problém je, že naše šatní skříň je pořád stejná. Občas mne tedy manželka dokope k tomu, abych obětoval sobotní odpoledne a vyházel starý hadry.

Čím jsem starší, tak jsem nějak pořád větší a musím si kupovat větší hadry a delší a širší boty. Problém je, že naše šatní skříň je pořád stejná. Občas mne tedy manželka dokope k tomu, abych obětoval sobotní odpoledne a vytřídil šatstvo.

Je to vždy velmi otravná záležitost, protože manželka je důsledná a trvá na tom, že si všechno musím vyzkoušet. Jakmile tedy u nás zazvoníte a otevře Vám smutný muž středního věku s uštvaným výrazem v obličeji, oděný pouze do trenýrek a nátělníku, okamžitě poznáte, že zase děláme inventuru mých oděvů.

Letos jsem ale na manželku vyzrál a dal jsem si podmínku, že za pět mých vyhozených oděvních kousků vyhodíme alespoň jeden její. Takže já v nátělníku a trenýrkách, manželka v podprsence a kalhotkách, přidali jsme na topení pár stupňů, aby nám neumrzly prsty na nohou a neupadly uši a začali jsem zkoušet obsah našich šatních skříní.

 Děti si ponejprve myslely, že se rodiče zbláznili, ale naštěstí se záhy vrátily ke svým milovaným tabletům a notebookům a ke svému plnohodnotnému životu na sociálních sítích.

Zpočátku to byl boj  o takřka každý kousek. Já nechtěl dát sadu teplých, značkových nátělníků Bellinda, přestože mi z nich trčelo půl pupku a žena zase odmítla vyhodit kabelku Guess co má jen malou díru ve spodním rohu.

Hádka se strhla o mé zánovní kostkované sako, které bych dopnul jedině s pomocí uzamykacího řetězu na motorku a manželka s nasazením zubů a nehtů bránila kožešinovou pelerínu, se kterou byla kdysi před dvaceti lety královnou plesu zdravotníků.

Po třech hodinách stresujícího třídění jsme byli takřka na rozvod, ale na podlaze ložnice se tyčila úctyhodná hromada vyřazených oděvů a bot, velká jak polský Fiat. Samozřejmě zpátky ve skříních skončilo i pár kousků, se kterými jsme se rozloučit nedokázali přesto, že je na sebe už nikdy nenavlečeme. 

Prostě kousky s přidanou citovou hodnotou. Třeba moje obrovská péřová bunda Addidas velká jak menší cirkusový stan, manželčina country džínska s třásněmi a asi troje fantastický lodičky co ji tlačily, už když si je kupovala.

Další hodinu jsme to třídili na hrůzy do popelnice a zbytek do kontejneru charity. Večer jsme to do určených kontejnerů zanesli a šli spát. Manželka sice ještě pofňukávala, že ty italské kozačky byly odřené jen trochu a že je nefér, že jsem nevyhodil tu obrovskou teplou péřovou bundu, co je v ní tak horko, že ji odmítám nosit a ona musela vyhodit tu krásnou kožešinovou pelerínu, ale nakonec jsme v klidu a míru usnuli.

Ráno se obleču, posnídám léky na tlak, vyčistím zubiska, oholím hubu a jdu se psem na procházku. Na lavičce u dětského parku sedí místní bezdomovecký pár. Máňa má na hlavě manželčinu čepici se skleněnými kytičkami od Swarowského, na nohách manželčiny italské kozačky ,manželčiny značkové džíny a na své staré bundě má přehozenou kožešinovou pelerínu, kvůli které jsme se včera málem rozvedli.

Na klíně drží stylovou kabelku Guess a vůbec jí nevadí ta malá díra v jednom z rohů.

Lojza sedí vedle Máni, popíjí pivo z petky a nohy má rozkošnicky vyhozené na lavičku. Oblečen je v mé modré manžestráky, svetr s norským vzorem, na rukou má moje kožené rukavice, ze kterých ustříhl prsty , na nohou obuty moje lehce sešmajdané italské lesklé polobotky.

Kolem krku ho hřeje moje chlupatá šála od babičky. Jen bundu má svoji starou umaštěnou špinavou.

Pes se divoce rozštěká. Asi nás z těch šatů pořád cítí a domnívá se, že nám je Lojza s Máňou šlohli.

Máňa se jen znechuceně odvrátí a elegantně potáhne z cigaretky. Lojzovi nestojíme ani za pohled a dál zadumaně snídá pivo. Dusím v sobě smích až k našim dveřím. Vyběhnu do ložnice, vytáhnu ze skříně tu vyhádanou péřovku Addidas a donesu ji Lojzovi na lavičku. Udiveně na mě hledí:

"Co je šéfíku co to nesete?" Pronese hrdelním hlasem a hledí na mě nedůvěřivě, krví podlitým očima.

"Ale tady máte ještě teplou bundu, ať máte ten nový outfit kompletní." Říkám s úsměvem a odcházím do práce.

Za hodinu dorazí na firmu manželka s očima navrch hlavy.

"Davide musíme si dát nějaké penzijní připojištění, začít šetřit na důchod, a neutrácet tolik, nebo špatně dopadneme."

"Co blbneš prosím tě, co jsi tak vyděšená?" Opáčil jsem udiveně.

"Ale já když jsem tam viděla na lavičce sedět ty naše "Dvojníky" v našich šatech,  dostala jsem strašný strach, aby jsme nedopadli stejně! "