Hodina vlka

Já měl dneska v noci těžkou chvilku. Vzbudil jsem se někdy kolem třetí v noci v hodině vlka. Hodina mezi třetí a čtvrtou je nejhorší chvilka každé noci, kdy na vás padne únava a splín.

Když jsem byl kdysi na vojně, musel jsem chodit s kvérem do stráže a hlídat kasárna, aby náhodou někdo neukradl kotel v kuchyni, Leninovy spisy v knihovně a těch pár náklaďáků, co jsme měli v autoparku. Jo  a samozřejmě muničák. Nevím teda jestli v něm něco bylo, protože hrdinný vojín socialistické armády, sloužící u protivzdušné obrany, si za celou vojnu vystřelil ze samopalu jedenkrát v příjmači a to celých pět střel.

Já jako čácký strážný v noci a pošťák ve dne, jsem teda střílel před každou stojkou, ale jen slepýma. Ovšem ve stráži jsem tahal na hrudi samopal s plným zásobníkem, protože nepřátelé socialismu přece nikdy nespí.

Nejhorší z celé stráže byla vždy právě hodina mezi třetí a čtvrtou ráno. Největší zima, oči se zavíraly samy, disciplíny se nedostávalo  a nohy nechtěly mašírovat.

Řekl bych, že největší komplikací na stráži pro strážného s nabitým samopalem bylo, aby nezblbnul a neustřelil si vlastní palec na noze, nebo nesejmul některého z opilých kamarádů, kteří se tajně vraceli přes plot do kasáren z rande s některou místních poběhlic.

Kolikrát se mi stalo, že jsem v mínus dvaceti  v beranici a obrovských teplých botách do kterých se strkala noha i s vojenskou kanadou, usínal za chůze a probudil se až dalším krokem? A kolikrát jsem se na to vykašlal  a zalezl do kotelny a tam místo hrdinné obrany chrápal v teple u kotle.

Já vím, teď se strašně volá po tom, aby mladí muži zase chodili na vojnu, aby se zocelili, pustili matčiny sukně a stali se pravými muži. Nostalgicky se vzpomíná na ty dva ztracené roky v socialistické armádě.

Pokud tedy "Stát se pravým mužem, " znamená naučit se pít cokoliv alkoholického, motat se kolem pochybných ženských  a švejkovat ve službě, byla opravdu socialistická armáda tím pravým místem na zemi

 A tak jsem té noci  seděl na posteli a hleděl přes střešní okno do hvězdnatého nebe a přemýšlel o dávném pradědečkovi, o kterém se mi právě zdálo. O pradědečkovi, co byl v Legiích a putoval po Transibiřské magistrále a zažíval všelijaká dobrodružství a v dalekém městě Ufa si upletl s Ruskou Olgou syna a válčil tam jako český lev, takže tam mám někde na dalekém východě určitě spoustu pra pra bratranců a sestřenic.

O bitvách o kterých vyprávěl svým vnukům a oni potom zase nám, o neuvěřitelné lodní bitvě na jezeru Ural, o útocích na bodáky a zlatém pokladu v legionářském vlaku, o tom, jak Legionáři málem zachránili ruského cara před kulkami zlolajných rudoarmějců.

Prostě, všechny ty neuvěřitelné příběhy, kterým se nám nechtělo věřit, ale přesto jsme je hltali, abychom se až za dlouho po sametovce, kdy pradědečci už dávno dleli v nebi, nebo pekle, dle svých zásluh, dozvěděli, že to byla pravda a ne pohádky.

A já měl v tu noc, v tu hodinu vlka, chuť okamžitě vzít batoh na záda a vypravit se po stopách toho pradědečka, vytrhnout se z toho nudného kolotoče práce-spánek- děcka-žena- hypotéka a zažít nějaké dobrodružství, než budu nadobro starej a mrtvej.

Abych prostě i já sám sobě dokázal, že dokážu být lvem a ne jen Švejkem.

A tak jsem tam seděl, hleděl do zářících hvězd a těžce dýchal a v ruce žmoulal přezku od batohu a hlavou mi táhly ty těžké myšlenky, jestli jsem takhle opravdu chtěl žít a utratit svůj život mezi regály s kachličkami a počítáním "Má dáti dal."

Až jsem naštěstí tím funěním vzbudil moji dobrou ženu a ta mě hebkostí svých údů a dobrotou svého srdce uklidnila a uspala, takže jsem zase zapomněl na vůni dálek, svobodu, divokou radost z každého rána, těžkou hodinu vlka i vůni dobrodružství.

Ale jednou....jednou se prostě seberu a půjdu, protože hodina vlka se vrací každou noc a hvězdy na nebi svítí na daleko cestu.