Hnusný ráno.

Babí léto asi nebude. Venku je dokonale hnusně.
Nebe je jak těžká šedá olověná deska, za krk člověku padají studené kapky a olezlá mlha každé ráno hladí rámy mých oken.
Když se ráno probudím vlastním chrapěním ze suchého krku a snažím se nadechnout ucpaným nosem, ta ranní podzimní depka mi obchází kolem postele jak stará s kosou.
Jojo, je na to správný čas, trochu se nasrat, být protivnej , hýčkat si depresičku, nebo aspoň malý splínek. 
Jak ale přežít ten zatracený podzim?
Ležím v posteli a cítím jak ten letní optimismus ze mě pomalu vyprchá jak bublinky ze sklenice minerálky. "Plop, plop, puk."
A zase jsem kousek blíž k nasranosti. 
Otevřu okno a vdechnu ten těžký, lezavý, vlhký a chladný podzimní vzduch s lehkým šmrncem počínající hniloby. Listí na stromech se začíná kroutit a zelená barva života zažíná pomalu vyprchat.

"Kurva drát " zavrčím a vypustím na terasu psa, který přiběhne k prvnímu rohu asi padesát centimetrů od dveří, rozstříkne po fasádě mého domu trochu jantarových chcanek a dere se zpátky do tepla.
A pak jedu do práce.

Nastartuju svou postarší dodávku. Trochu na tom studeném vzduchu chrchlá, kolečko regulátoru teploty asi už letos definitivně z modré půlky přetočím do červené a jedu do práce.
A pak ho uvidím. Po chodníku vedle silnice si to štráduje pokroucený, zpocený, ale šťastný chlápek. Ruce mají co dělat s chodítkem, které rázně zabodává do dlažby a za ním podivným pohybem táhne dvě mizerné nohy a zkroucené tělo. Při vší úctě vypadá jak raněný krab.
Ale lidi on jde, nezadržitelně se dere přes své postižení a nástrahy hrbaté dlažby kupředu a na tváři mu září šťastný úsměv. Úsměv nad tím jak překonal sám sebe, nad tím, jak ten zasraný, nemilosrdný osud nakopnul do rypáku a žije.
A tak se zastydím, nemám na žádnou depku nárok. Mně přeci život dal úplně všechno.........................