Dva zlaté větrníky.

Mám tuhle dámu s lehce fialovým přelivem velmi rád. Ač pokročilého věku, je stále bystré mysli. Pálí jí to pořád perfektně a co víc, je to velký vtipálek.

Jednou týdně sestoupí ze svého bytu v domě bez výtahu ze čtvrtého patra, kde bydlí a koupí si chleba a trochu šunky. Víc asi nepotřebuje. Trošku tyhle dámy podezřívám, že jsou schopny přežít jen z čerstvého vzduchu a laskavého slova.

Má nemocné koleno, takže tenhle občasný nákup je pro ni jako výstup na Mount Everest. Při návratu zdolává schody pečlivě a s námahou jeden po druhém.Trošku ji podezřívám, že šunka není to úplně zásadní, pro co si do Gruntu chodí, spíš se těší na to, že si zase popovídáme. I třeba o těch bolavých kolenech, mám je taky.

Jsem takový povídací prodavač a vlastně tak trochu i zpovědní vrba, informační centrála, laskavý posluchač a přátelský skoro-psycholog. To všechno obnáší náplň práce hokynáře na náměstí.Už dávno jsem pochopil, že laskavost ke starým lidem naplňuje i mne, že mi prostě dělá dobře na duši.

“Šéfe, jak se dneska máte? A šéfe, víte co je dneska nového? Zašveholila dáma s lehce fialovým přelivem minulý týden.

“Mám se dobře a nevím, co je nového.“ Odpověděl jsem s úsměvem

“Šéfe......... já mám přece dneska narozeniny. A to byste nevěřil šéfe, kolik mi je. No schválně kolik?“ Vypjala hrdě hruď.

“No...... nevím. „ Podrbal jsem se rozpačitě na temeni, protože bych nerad udělal nějaký trapas.

“Šéfe, já mám dneska devadesát devět let!“ Prohlásila hrdě a na zdůraznění bouchla dlaní do pultu u kasy.

“Tak to je nádhera.“ Prohlásil jsem ohromen.

“To bych vám nikdy nehádal. Tak to já vám moc gratuluju a musím vám dát nějaký malý dárek.“

"Dostanu dárek? Tak to se těším!“ Prohlásila.

Vzal jsem kleštičky a tácek, otevřel chladící zákuskovou vitrínu a vybral ty dva nejkrásnější zlaté větrníky, které tam byly.

“Jé větrníčky. Tak to moc děkuju.“ Rozzářily se jí ty krásné živé oči, které jakoby ani nepatřily, do té skoro sto let pamatující tváře.

Zaplatila svůj chleba a šunku a odešla, nese si tácek se zabalenými větrníky jako drahocenný poklad.

Přistihl jsem se, že se usmívám jak měsíček na hnoji. Jak málo někdy stačí.

Uplynuly dva horké dny a otevřely se dveře krámu a ve dveřích stála zase ona. To je nezvyklé, že absolvovala tu strastiplnou cestu dvakrát v jednom týdnu. Snad se něco nestalo?

“Šéfe, já se vám jdu omluvit a zaplatit ty Větrníky.“

"Proč byste se mi omlouvala a ty větrníky byly dárek, žádné peníze po vás nechci. Bránil jsem se a dál utíral hadrem prodejní pult.

“Šéfe, když já jsem vás uvedla v omyl, ale ne úmyslně, já jsem se šéfe spletla.“

"Šéfe, já totiž nemám devadesát devět, ale jenom osmdesát devět let, já se moc omlouvám, víte........... já prostě...... to víte stará hlava.“ Dodala smutně a roztřásl sejí hlas.

“To přece nevadí.“ Položil jsem jí dlaň na lehce se chvějící ruku, kterou se opírala o prodejní pult.

“I na těch osmdesát devět vypadáte naprosto báječně a víte co, já vám dám ty dva krásné kulaté a zlaté větrníky každý rok, když budete mít narozeniny a uvidíte, že za pár let a o pár větrníků dál spolu oslavíme i ty devadesáté deváté narozeniny.“

"Tak opravdu vám šéfe nemusím nic platit?“ Zeptala se ještě opatrně.

“Nemusíte a užijte si těch těch dalších deset let, to je takový bonus, vlastně máte deset let navíc.“

Usmála se, zamával rukou a spokojeně odešla do města.

No.....já vám kamarádi pořád říkám, že Grunt je kouzelný!

Kde jinde dostanete deset let života navíc?