Dušičky

30.10. 2023

Ten rok jsem přijel na Dušičky hodně brzy a sám. Vlastně bylo ještě dva týdny do svátku zemřelých. Využil jsem návštěvy ve vesnici, ze které naše rodina pochází, abych se v klidu zastavil na hřbitově, Dcery a ženu jsem zanechal doma.

Chtěl jsem být se svými zesnulými předky chvilku sám.Brána od hřbitova zela jak hladová ústa dokořán. Kovová křídla tepané brány byla vyvrácena do stran, jako by hřbitov dobyla nějaká krvežíznivá banda desperátů. Bylo na tuhle roční dobu docela teplo.

Zhasnul jsem chrchlající motor starého Volkswagenu a rukou ve tmě na sedadle nahmatal svíčky a zapalovač. Mám toho na hroby jen málo, přiznám se, moc si na dušičková cingrlátka nepotrpím.

Vystoupil jsem z dodávky jen ve svetru a zamířil k otevřené bráně. Vál zvláštně teplý a vlhký vítr, skoro jako večer u moře, jen jinak voněl. Ne slaně, ale trochu sladce a kořeněně po usychajícím listí, které opadalo ze stromů lemujících zvenku hřbitovní zeď.

Hřbitov byl dnes prázdné a klidné místo. Na kamenných pomnících, již vzorně upravených na oslavu svátku zesnulých, se mihotaly plamínky prvních svíček a v jejich záblescích jsem zahlédl jen asi tři postavy postávající u hrobů. Uvnitř hřbitova se vítr zklidnil a nad hroby leželo trochu tísnivé a těžké ticho.

Očima jsem vyhledal náš hrob a vydal se k němu.

„Dobrý večer.“ Pozdravil jsem starou paní, která se skláněla nad pomníkem, několik hrobů, od místa spočinutí naší rodiny.

„Dobrý večer.“ Zaševelila tiše a dál se věnovala úpravě výzdoby hrobu.

Byla drobná, oblečena dosti tradičně v sukni, na hlavě šátek a přes ramena přehozený starodávný černý vlňák. Muselo, jí být už tak devadesát let. Její bledá pleť rámovaná bílými vlasy, matně zářila do tmy.

Přišel jsem k našemu hrobu. Maminka na něm evidentně strávila spoustu času. Tiše jsem se zastavil a prohlížel si porcelánové podobenky předků na pomníku.Dědeček Martin, stařenka a stařeček Novákovi a babička.

Ta odešla teprve před rokem.Stál jsem tiše před hrobem a myslel na všechny svoje blízké, kteří už odešli na věčnost, snažil jsem se věnovat alespoň malou vzpomínku každému z nich.

Nevěřím samozřejmě, že tady někde jsou. I když tu spočívají jejich ostatky. Mám jen pocit, že hřbitov je takové okno na věčnost. Místo kam se chodíme potkávat i po smrti a zesnulí na nás možná nakukují shora z nebe přivábeni světýlky svíček.

„Chybíš mi babi. Odešla jsi moc rychle.“ Zašeptal jsem do tmy.

„Bylas poslední z generace mých dědečků a babiček a byla jsi tu celý můj život. Celých těch padesát tří let mého života jsi tady vždycky pro mě byla. A snad i já pro tebe.“

"A dokud jsi tu byla, jakoby tu ještě zůstávali i ostatní dědečci a babičky. Ale teď už jsou všichni pryč, definitivně odešli s tebou na věčnost.“

„Mám pocit, jako bych přišel o kousek svého života, své identity, byla jsi spojnicí se světem, který už dávno není, se světem mého dětství a mládí. Jsem teď trochu rozbitý, kousek mne chybí.“

„Byla jsi svědkem mého pozemního žití. Naštěstí ale kousek tebe nosím uvnitř v sobě. Je zapsán do mé DNA, do mého těla, do mojí duše a do mého srdce.“

Bylo mi náhle smutno, ticho bylo až nesnesitelné. Ani jsem se s tebou babi pořádně nerozloučil. Jeden den jsi tady byla a druhý už ne. Odešla jsi potichu, jakoby tě poslední týden někdo ztlumoval a zmenšoval, až jsi najednou byla pryč.

Nevím, jestli mne slyšíš, anebo je to všechno jen přelud a po životě už není nic? Nic jako když zhasneš, prostě tma? Táhly mi myšlenky hlavou.

Ty už to víš babi, co je po smrti. A víš, já už o tom občas taky přemýšlím? Přemýšlím a občas si uvědomím, že i můj konec je už taky blíž, než začátek.

Povzdechl jsem si, vylovil z kapsy svetru svíčku a zapalovač a svíčku zapálil. To mihotavé světýlko ve tmě tančilo jako živá bytost. Tančilo a hřálo mě v dlani. Držel jsem ruku před tělem a chvilku pozoroval ten malý střípek světla.

V tom mi něco zakroužilo kolem hlavy, jen jako by i něco jemně cvrnklo do uší a na hřbet ruky, držící svíčku, mi přistála velká noční můra.Teď v tuto dobu? Myslel jsem, že noční motýli koncem října už dávno někde spí, zachumláni v nějaké štěrbince v listí a čekají na jaro, ale letos je teplo, tak snad proto.

Můra kousek popolezla po hřbetu mé ruky, její nožičky mě ostře škrabaly do kůže, přiblížila se ke světlu svíčky a pak ucukla před horkostí plamene, roztáhla křídla, otočila se a hleděla na mě svýma složitýma, hmyzíma očima.

Byl to zvláštní pocit, jako by mi chtěla něco říct, čas se na chvíli zastavil.

V tom se přihnal poryv najednou chladného větru. Prohnal se mezi náhrobky a hřbitovem zazněl podivný zvuk, jako když si vítr proplétající mezi hroby povzdechne. A v tom povzdechu zavanul nasládlý pach hniloby a smrti.

Cítil jsem, jak se mi zježily vlasy na zátylku. Znepokojeně jsem vzhlédl a rozhlédl se kolem, bylo to jako by vydechl některý hrob. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se stará paní u náhrobku napřímila a pokřižovala se.

Můra mávla křídly, odlepila se z hřbetu mé ruky a byla pryč. Vítr se uklidnil a plameny svíček se opět klidně jemně třepotaly do tmy. Položil jsem svíčku na hrob, rozloučil se a vyrazil k východu z hřbitova.

Když jsem míjel starou paní, vzhlédla, natáhla ke mně bílou dlaň a šeptem pronesla.

„ Ty jsi vnuk od Mirky Novákové, že chlapče? Jak se jmenuješ?“

„David……. vzal jsem opatrně do dlaně nabízenou ruku.“

„Taky s to před chvílú slyšel, že? To bylo………. Jak kdyby si povzdechlo peklo.“ Usmála se smutně. Z bledé tváře jí zářily unavené smutné jasně modré oči a její ruka byla úplně ledová.

Měl jsem chuť vzít ji do obou dlaní a chvíli na ni dýchat a třít ji, aby se zahřála.

„Vždycky, vždycky až budeš malověrný, si vzpomeň, Davide.“

„Babička nad tebou tam z vrchu drží ochrannou ruku!“ Poklepala mně na hřbet ruky.

„A buď s pánem bohem chlapče.“ Rozloučila se a sklonila se zase k pomníku.

„Tak vám paní přeju hodně zdraví a štěstí rozloučil jsem se tiše a vyrazil k hřbitovní bráně.

„Aj tobě chlapče, aj tobě hodně štěstí…………. Budeš ho moc potřebovat.“ Zaslechl jsem ještě za zády z hřbitova, ale to už jsem byl skoro venku.

Tíživá atmosféra umírání a smrti byla pryč. Nasedl jsem do dodávky, rozkašlal starý motor a vyrazil do tmy.

Dost bylo mrtvých, jedu domů, doma mě čekají děti a žena…………..

2.11.2024

Tak jsem zase tady a jsou zase Dušičky. Nasvícený hřbitov je dneska plný lidí. Vcházím se ženou dovnitř do hájemství mrtvých. Je klidný tichý večer, zase poměrně teplo na všech upravených hrobech se třepotají tisíce světýlek.

Jdeme k našemu hrobu a zapalujeme svíčku.

Podívám se k nebi a myslím na své mrtvé. Letos jste nade mnou bděli moji dobří andělé, mám za sebou těžký rok. Rok plný ztrát, krachů, ale i nadějí a nakonec lehkého optimismu do budoucna. Asi jste mi tam nahoře drželi všichni palce, protože nakonec se to všechno v dobré obrátilo.

„ Děkuji vám.“ Zašeptal jsem do tmy, ještě chvíli tiše postál a pak vzal ženu kolem ramen a pomalu ji odváděl k východu. Dnes trochu spěcháme.

„Vladi, tady je ten hrob, kde byla ta stará paní . Víš jak jsem ti říkal, že mi přála hodně štěstí a věštila mi, že ho budu hodně potřebovat.“

„No....... počkej .“ prohlásil jsem zmateně.

„Ona asi zemřela? Tady je na náhrobku její fotka. Podívej, to je ona.“ Zmateně jsem ukazoval prstem na porcelánovou podobenku bledé stařenky v pečlivě uvázaném šátku.

„To ale není možné Davide, podívej tady............. tady je datum úmrtí.“ Prohlásila žena roztřeseným hlasem.

Naklonil jsem se blíž k náhrobku a vyděšeně četl:

„MARIE KONEČNÁ- NAROZENA 6.4 1923- ZEMŘELA 15.9.2013“

„ To není možné, vždyť já jsem se s ní bavil tady u toho hrobu loni o Dušičkách.“ Nechápal jsem.

„Možná..........možná to byl posel tam shora.“ Odtušila tiše žena.

„Možná jsi potkal svého anděla strážného.“

„Měla tak studené ruce a ledově modré oči.“ Vzpomněl jsem si.

„Pojď........ zapálíme jí taky svíčku, jako poděkování za varování, snad se k ní dostane.“

„ Dneska jsou Dušičky, je kouzelný večer, kdy se svět živých mísí se světem mrtvých. Ne všechno na tomhle světě musí mít rozumné vysvětlení.“

A tak jsem tam ještě chvíli stáli a hleděli do plamínků svíček a mysleli na všechny naše Anděle strážné a v srdcích se nám rozhostil podivný tichý mír.

A hřálo to! Jakoby jsme pod bundami měli drobná kamínka.

„Cítíš to teplo?“ Zeptala se žena.

„Cítím, sáhni si, jak mám úplně teplé ruce.“

„Teď už bude zase všechno dobré, pohladila mne žena po hřbetu ruky. Pojď, vrátíme se zase k živým, máme toho ještě tolik před sebou...............................“

A plamínky svíček se dál mihotaly na kamenných pomnících jako malé žhnoucí bytosti, lákající mrtvé k nahlédnou z nebe dolů na zem, kde zanechali své blízké. Své děti vnuky a pravnuky, aby nad nimi mohli shora bdít a chránit je.

Snad každý máme svého anděla strážného, a tak ať je ten váš bdělý a opatrující.

Svět živých není totiž úplně laskavé místo, což mrtví už dávno vědí.