Domácí inventura

Nastupující jaro vneslo do naší jindy poklidné domácnosti nezvyklé rušno.

Nejen, že se vrátila vrabčí rodina opakovaně hnízdící v trubce ventilátoru v horní koupelně, kde tito divocí ptáci řvou a terorizují naši domácnost prachem hovínky a peřím, jako by měli každý osmdesát kilo a metr sedmdesát, ale také se nám vrátila ze svého prvního samostatného bydlení domů starší dcera.

Vlastně jsme rádi, že jsem zase stará parta po hromadě i když se už zase nedostaneme v normální čase do koupelny, všude se válejí nějaké mikiny, na věšáku na prádlo visí nějaké podivné pásky a řemínky různých barev a materiálů, což je dle manželky aktuálně používané spodní prádlo mladé ženy v drobné dívčí velikosti, v lednici se objevili nějaké podivné kelímky a krabičky s čímsi, co jsou prý také jedlé potraviny a mně ve spodní koupelně někdo krade toaletní papír a zubní pastu.

Ovšem jinak stěhováním dceřiny domácnosti zpět do naší domácnosti nadneslo, již dlouho ve vzduchu visící, otázku, jestli bychom neměli udělat po letech občasnou inventuru domácího vybavení a osobních svršků a kousky nevzhledné, nepoužívané, neaktuální velikosti, nebo prostě jen notně omšelé, nemilosrdně vytřídit a vyhodit .

Měl jsem trochu strach, protože manželka chytla nějaký svatý zápal a prohlásila, že vyhodí všechno staré, hnusném a k ničemu a měl jsem pocit, že její těkavý, nemilosrdný pohled, kterým skenovala náš obývák, se asi na třicet krutých, nemilosrdných a velmi dlouhých sekund zastavil na obrovské hromadě hovící si na sedačce při sledování Netflixu, což jsem byl já, uprostřed sledování nějaké další kraviny na pokračování. Ale nakonec to dobře dopadlo, protože jsem si naštěstí hned na začátku vyjednal, že nikdo živý nepřijde o důstojnost, život ani budoucnost v našem domě.

A tak jsem odvezl do sběrných surovin asi pět dodávek vysloužilých spotřebičů, příliš ohavných uměleckých děl a přírodnin a nebylo mi nic platné, že některé kousky jsem srdnatě hájil takřka svým tělem.

Třeba sádrový odlitek ztepilých ňader mé starodávné exmilenky Hanky z Uherského Brodu, který jsem vydával za starořecké torzo Venuše z ostrova Rhodos, jsem neubránil.

Ani smrkový samorost s poetickým názvem „Bačov kokotisko,“ krásnou to rustikální památku na dovolenou ve slovenské Vrátné Dolině, ani sbírku figurek ze Čtyřlístku včetně nafukovacího Myšpulína v nadživotní velikosti se skutečnými dioptrickými brýlemi a dokonce ani maketu vítězného tanku T34, která uměla střílet skutečné kulky stejném ráže jako sovětský kulomet Špagin.

Vše bylo nemilosrdně vytříděno a vyhozeno. Manželka dokonce vzala jedním vrzem i kuchyňskou linku, protože při namátkové kontrole druhého šuplíku z vrchu, zjistila, že v šupllíku je kromě ještě celkem fungujích kuchyňských předmětů také pět nefunkčních otvíráků na konzervy a tady bych podotknul, že poslední konzervu jsem otevírali někdy v roce 2007, tři kráječe na vajíčka, gilotina na sýry, šest různých rafinovaných, kdysi inovativních vývrtek na víno v různém stupni rozkladu, indiánský Tomahawk, šitíčko, souprava fantastických retro knoflíků z jeleního paroží, dvě fungl nové pasti na myši, asi pět nefunkčních metličkových hnětačů a šlehačů, dvacet pět let starý mixér, moje dvě ceny za první místo v blogerské anketě Idnesu Vypravěče roku, dceřina patnáct let stará Žákovská knížka, špunty do uší, kniha Jak porozumět Rusku a placatice s archivní Slivovicí, což jediné mne rozveselilo.

A tak manželka vyházela na podlahu v obýváku ještě Kuchyňskou linku a já odvezl další dodávku do sběru. Celou tu dobu, co jsem odevzdaně ovšem nikoliv mlčky, likvidoval náš majetek, na který jsme v potu tváře oba vydělávali, však nízko nad mojí hlavou visela ta nevyřčená hrozba!!!

Jevilo se zcela neodvratné, že poté, co uklízecí komando vedeno Strurmbannfúhrerem Vlkovou zlikviduje nepořádek a nastolí Ordung in spodní patro Volf-hausu, vyrazí do horního patra, kde takřka se stoprocentní jistotou objeví moji dekadentní šatní skříň plnou divů a zázraků a já budu donucen k potupnému zkoušení a třídění mého šatstva.

A to si raději nechám na další příběh, protože moje malé statečné srdce by nemuselo vydržet ten nápor tolika tragických vzpomínek..... tedy pokračování příští neděli.