Můj muž má Vánoce spojeny dodnes s těmito pomeranči a pokaždé je vzpomene, jak byly hnusné . A když mi kdysi dávno malíř maloval dětský pokoj a netrefil oranžovou barvu jakou jsem chtěla, tak mi řekl: "ale paní, já jsem vám udělal "kubánský pomeranč"! Karma, moc příjemně napsáno

Děkuji

Paráda. Smích a karma. Dík.

Taky děkuji.

Rebel od mala a školník tě zřejmě špízoval. Jinak vánoční Jolky a různý akce mně vůbec nevadily, jako nejmladší a nejmenší ze sedmi dětí, jsem tím pádem na ně mohla chodit dlouho přes limit. I ten kubánský pomeranč pro nás byla lahůdka, a hlavně vzácnost, ať nám ho přinesl třeba Děda Mráz. Tak to tehdy prostě bylo, v mé hlavě politicky s ničím nespojováno. O to víc jsem si pak všeho vážila.

To je fakt já mám ještě pěknou historku o banánech, tu chci taky napsat. Banány byly taky něco extra ne jako dnes , že to vyhazujem.

Kubánský pomeranče byly náhodou skvělý - vymačkat, vychladit, rum a led. Vzpomínám, jak jsem šla poprvé a naposled ke komunistickým volbám - doma jsem dostala školení - "Žádný vylomeniny, ne abys šla za plentu, víš že se chceš dostat na vysokou atd". To mohl být rok 87- cca, hrdinství to zrovna nebylo....

No on se vlastně člověk stával někdy drobným odbojářem tak mimoděk.Stačilo se jen řídit zdravým rozumem.Žádný hrdinství v tom nebylo.

Bravo Davide, KARMA jako Brno

Tak děkuji moc to jste mne potěšil Brno je velké

Prosím Vás nehledejte za tím nějakou vědomo revoltu proti socíku , já chodil do druhé třídy(Nebo třetí to už nevím přesně) Byl to spíš boj za Ježiíška, banány a pomeranče. U nás doma se na komunisty nadávalo, ale jeden dědeček a babička byli zapálení komouši. Druzí zase naopak nasraní drobní zemědělci, co jim sebrali koně do družstva. Tak jsme tady prostě žili. Já to napsal jako předvánoční a ne politickou A paní úča byla jinak docela hodná. Jí spíš vadilo to moje vykřikování. I když měla asi nějaké mantinely, ve kterých nám musela vymývat mozek. Horší byla ředitelka . Na druhou stranu Děda Mráz snad nebyl Lenin ani Brežněv ne? Tak to čtěte spíše jako humornou historku a ne politickou agitku.

Ještě přidám zmínku k těm "žlutým kubánským pomerančům", které ovšem na Kubě údajně vůbec nerostou. Potom je záhadou, odkud se k nám vlastně dovážely - a možná byly z Vietnamu...

Zažil jsem taky hodně uvědomělé soudružky učitelky, ale Děd Maróz se Sněguročkou nám byli servírování toliko v hodinách jazyka našich přátelských okupantů. Naše valašské palice, byť dětské, se prostě tehdejší ideologii vzpíraly a bylo nám líto dětí v CCCP, že neznají Ježíška.

Tak ona paní učitelka byla už postarší.Zřejmě formovaná v padesátých letech, ale jinak byla docela hodná a třeba tehdy měla jenom předvánoční stres. A taky za ten nápis na škole mě potrestali jen symbolicky. Spíš to bylo za toho idiota než za Dědu Mráze. A mě to bylo úplně fuk, že jsem nesložil pionýrský slib.

Slyšel jsem podobné příběhy od tolika důvěryhodných lidí, že nemám důvod nevěřit. Na vlastní kůži jsem ale prvního "zažraného" soudruha učitele zažil až na večernici jako už postpuberťák. Naše zetdéeška ale byla všestranně pasívní. V dobrém i špatném smyslu. Na jednu stranu jediná škola v přírodě za celou docházku, žádné výlety, žádné kroužky, na druhou stranu jsme byli ušetřeni dědů Mrázů. Lampionový průvod jen pro prvňáčky a druháčky bez nějakého řečnění - obešel se jeden blok a skončilo se vždycky v místních čtyřkových hospodách - my děti jsme dostali limo a tatranku a tatínkové debatovali při něčem ostřejším.

Jedinou politickou polemiku jsme vedli přibližně v páté třídě. Třídní učitelka nám v rámci osnov jako jednu z výhod našeho socialistického zřízení uvedla, že u nás nejsou žebráci. My jsme ale nedávno předtím cestou na společnou zubařskou prohlídku viděli u Anděla důchodce oblečeného stylem "vojenský má z Kotců kabát", zarostlého, s nudlí u nosu, v jedné ruce pár úlomků smrkových větviček, v druhé bakelitový kelímek od Barbusu na drobné. Tak jsme se začali hodně hádat, že jsme viděli opravdového žebráka. Učitelka se nás pokoušela přesvědčit, že to byl prodavač větviček, ale jelikož to nebyla moc uvědomělá soudružka, nechala otázku žebráků otevřenou a přešla na nějaké nekonfliktní téma.

Nas ucila na obcianskej nauke nasa sudruzka riaditelka, zaryta komunistka/ mimochodom po 89-tom bola casto videna v kostole./

Prave ked nam ryla do detskych hlav ustavu socialistickej republiky, tak ju rozculil spoluziak so svojim priveskom na krku, krizikom, ktory dostal od mamy.

Ocapila sa na neho, ako moze na krku nosit znak utrpenia. Ako on v nasom krasnom socialistickom svete trpi. Chudak cely obrontavel.

Tak som sa prihlasil, ze to je znak viery a nie utrpenia a ze prave nam vysvetlovala, ze v nasej krajine je sloboda a aj sloboda vyznania. Myslel som,, ze ju roztrhne od jedu.

Bola z toho poznamka a tatkova navsteva v skole.

Ta slovenština je prostě krásná "ocapila,obrontavel"

Já se dopustil téměř vlastizrady, která se ovšem netýkala Vánoc. Když byl jeden satanáš na skluzavce do pekla, oslovila nás děti, souška učitelka: Děti buďte hodné, soudruh Gottwald je nemocný. Ozval jsem se: ááále soužko učitelko, my máme být hodný pořád! Zřejmě si to vyložila jak mojí výzvu aby do pekla směřovali další satanáši. Od té doby mě neměla ráda.