Co zbylo z mejch hříchů???

Tak jsem teda popřemýšlel o těch svejch hříších. Je to teda dost bída, to musím říct. Otce a matku svou ctím a manželku bližního svého jsem nepožádal už ani nepamatuju. 

Tak jsem na ten Velký pátek ležel na sedačce v rožku a rozjímal o svých hříších. To se prej má! Musel jsem si na to přivstat, protože o rožek na sedačce je u nás rvačka.Takže jsem vstal raději už v půl sedmé a zasedl ho. Manželka, samozřejmě jako každá žena, má potřebu spánku obdobnou jako medvědí samice v únoru, takže nehrozí, že bych ji v den volna v tuto ranní hodinu potkal a tak jsem si pustil nějaký film, posnídal, vyvenčil psa a už byl zase v rožku.

Tak jsem teda popřemýšlel o těch svejch hříších. Je to teda dost bída, to musím říct. Otce a matku svou ctím a manželku bližního svého jsem nepožádal ani už nepamatuju. Nekradu, co taky krást na vlastním, že jo. Poslední koho jsem zabil, byl kapr někdy tři roky zpátky na vánoce. Loni už ani to ne, děcka to nežerou, prej losos aspoň nesmrdí bahnem. No jo, asi jsem teda už jen lehce čokoládově závislej.

Abych to tedy konkretizoval: Mám lehkou, ovšem neutuchající a vášnivou celoživotní závislost na mléčné čokoládě!

Samozřejmě míval jsem těch závislostí víc. Třeba mezi třináctým a čtrnáctým rokem jsem byl vášnivý kuřák cigaret značky Petra. Pak jsem také jednu dobu nezřízeně holdoval sexu.(ne prosím Vás nesmějte se, nebylo to mezi čtrnáctým a patnáctým rokem, ale až trochu později!) Vínko si ještě furt dám i když ty dva vypité bohatýrské litry za večírek se scvrkly na sedmičku párkrát za rok a tak mi zbyla snad už jen ta čokoláda.

Jak na to tak na té sedačce myslím, dostal jsem chuť. Vyrazil jsem tedy zkontrolovat košíček v levé potravinové skříni, kam děti odkládají přebytky z dárků od babiček a jiné přízně. Ano, přiznávám se, jsem trochu takový náš domácí čokoládový likvidátor. Já totiž čokoládu nežeru, ale zachrňuju. Takže vlastně.........to zní dobře: "Čokoládový záchranář!"

Kupodivu v košíku nic!!!! Těžce jsem polkl a cítil, jak mne začíná stravovat silný absťák. Rychle jsem tedy prohlídl další tři tajné manželčiny úkryty, kam si schovává bonboniéry od ctitelů a spokojených zákazníků našeho koupelnového studia. No jo nekecám, fakt jsou ještě dneska lidi, kteří Vám místo žádosti o další slevu ze slevy donesou bonboniéru!

Nic, nikde nic. Je to jasný, Vladěnka má zase nějakou novou skrýš. Tento dramatický domácí souboj důvtipů a mozků o čokoládu, mě baví snad ještě víc ne ta čokoláda.

Takže nic no, jdu zpátky do rožku. Po cestě si uříznu v ledničce patnáct deka Uheráčku. Skoro tak dobré jak oříšková Gejša!!!!!

Den plyne v klidu a rozjímání. Manželka rozdá dětem po obědě velikonoční výslužku. Nechápu sice proč už teď, co to je zase za novoty, ale nechám to koňovi, ten má větší hlavu. Pytlíky s čokoládovým pokladem se válejí po obýváku.

Páni zahlídl jsem, že je tam Milka oříšková, zajíček Lind, Kindervajíčka a dokonce kokosové Raffaelo. Zatímco děti brouzdají po internetu, já nenápadně rekognoskuju terén a chystám se k loupeži století. Samozřejmě dělám, že spím po obědě. Dokonce jakože trochu falešně chrápu!

Jen malej kousek. Jen kousek toho božského hnědého tuku s kakaem, ta sladká lahodná obleva v mých ústech, když se čokoláda zahřeje a rozteče a pak křupne oříšek a steče v čokoládovém proudu po jazyku do spokojeného břicha. Ruce se okamžitě přestanou třást, mysl se projasní. Prostě hřích jak má být.

Vypadá to nadějně. Žena a děti jedou ke tchyni. Babi má zřejmě světlou chvilku a vzpomněla si, že má dvě vnučky.

Zpod přivřených víček zaměřuji pytlíky s čokoládou a propočítávám jelení skok. Jsem čokoládová šelma, takže kořist musí být skolena rychle a účelně. Nikdo nic netuší, trošku bublavě falešně zachrápu.

V tom uslyším ze zádveří.

"Holky, schovaly jste si ty pytlíky s nadílkou?" Ptá se moje zákeřná žena.

"Ne mami, nechaly jsme si to ležet v obýváku, proč se ptáš?" Ozvou se zvonivé hlásky mých dvou dcer.

" No uvědomte si, že táta zůstane sám dvě hodiny doma bez dozoru a hrozí, že Vám to sežere!" Raní mne přímo do srdce ta zkušená žena.

Zatímco děti odnášejí pytlíky do bezpečí svých pokojů, já se znechuceně obracím na druhý bok, zády k těm necitlivým "hydrám" ženského pohlaví.

"Já přece nic jen tak obyčejně vulgárně nežeru, já vždy jen zachraňuju!!" To dá přece rozum.