Chorvatské trapasy 2- fakt nekradu!

Rodina na dovolený musí mít samolitr řád a být pod neustálým dozorem.Úloha fotříka na dovolené, je jen zdánlivě snaha se zrekreovat. Hlavně musí ostatní neustále komandovat a hlídat, aby vše běželo, jak na drátkách.To je jasný ne?

Základní povinností otce rodiny na dovolené je neustále ostatní členy rodiny komandovat a udržovat ve střehu.

Aby nám nic neukradli, abychom někde něco neztratili, aby se děcka neutopily, aby manželka nehleděla na toho hezouna z Itálie moc hladově, abychom vyšli s prachama.

Aby dcery a manželka vlezly aspoň jednou denně do moře, když už jsme sem museli jet. Aby to manželka neprospala na dece (kristepane chlapi, taky znáte ten pocit , že si to ta Vaše ženská za ty prachy moc neužívá???)

No a nakonec se zjistí, že jedinej kdo je furt ve střehu a ve stresu jste Vy!. A jak furt hlídám a komanduju, nemám ani čas vlízt do moře a trochu si odpočinout.

Včera jsem navíc neuhlídal sám sebe a ztratil boty do vody. Co boty do vody, to bylo luxusní dílko značkového výrobce z Itálie, které bylo pro moje rekreování na kamenitém chorvatském pobřeží naprosto nezbytné.

Takže když jsem se ráno balili na pláž ( taky tam s sebou vždycky taháte asi dva metráky hovadin?), zjistilo se, že boty do vody jsou pryč. No já si vzpomínám, dával jsem si je vysušit na slunce o pár šutrů blíž k moři.

Já totiž ležím pod borovicí, abych si nepokazil tvarohový odstín, když v tom Česku ten Chovanec furt loví ty tmavší uprchlíky, tak abych se nemusel obávat , že skončím v nějakém uprchlickém lágru a budou mě ukazovat v telce, že už jako toho „Čmouda „ nebezpečnýho chytli!

Teroristu jednoho zlolajnýho a měl u sebe nebezpečně vyhlížející baťoh s rolkou toaleťáku a švýcarským nožíkem. Jestli on nechtěl zaútočit třeba na Elektronickou evidenci tržeb a  vypáčit tu státní E-kasu????

Takže ale zpět k botám. Mažeme teda divokým tempem na pláž, zabíráme oblíbený ďolík pod borovicí. Jsme tu brzo, jen vedle nás jsou Ti divní Slovinci, co za celý týden ani jednou nevylezli na slunce a nikdy se nekoupali a pak před námi stojí nějaké křesílko s ručníkem a za ním:

„ Vladi mrkej, to jsou ty moje botky, tak jsem je našel“

A hned jsem si je nazul, aby se mi nezatoulaly . Ach jo, sedí jako ulité, ještě si utáhnu tu modrou kuličku vzadu a je to perfektní. Rozvalím se na dece a zahryznu se do Nesba. Dovolená končí a já to musím dočíst.

V tom na mě padne stín a ozve se nějaké protivné německé brebentění. Vzhlédnu nakvašeně od Nesba a v nohou mi stojí nějaký starší dědek zuřivě gestikuluje a ukazuje na moje nohy. Asi po pěti minutách jeho slovní kanonády se otočím na manželku a zeptám se :

„Nechápeš co ten dědek chce?“

„No podle mě se vzteká,že jsi mu ukradl boty do vody.“ Opáčí manželka a dál se zájmem sleduje dědkův exkurs do světa německých nadávek.

Myslím , že tam bylo Scheisse, Trotl, Tschechische Schweinerei a tak dále. Vztyčím se a zařvu

„Ruhe“, protože to je tak vše, co si z němčiny pamatuju. Dědek dál mele něco o policii a security a trestu smrti.

Mávnu na něj otráveně rukou a odkráčím hrdě do vody. Plavu od břehu, kde na mě hrozí opálenou rukou, pak se otáčí a odchází někam pryč. Zřejmě pro rameno zákona.

Zaplavu si, poležím ve vodě na zádech, když máte osmdesát procent těla tuk, jako já můžete, tam klidně ležet dvě hodiny a pak se vracím na pláž.

Jak tak jdu k dece, všimnu si, že asi tři metry od dědkova křesílka, směrem k moři, leží další opuštěné boty do vody. Úplně stejný, jenom ta utahovací kulička vzadu je černá!

Zoufale se drbu na hlavě a mozek my šrotuje na pný obrátky.

„A sakra, sakra to bude mezinárodní malér. Teď jsem nadobro poškodil mezinárodní vztahy s Německem. Ještě tak, aby teď němečtí důchodci přestali kupovat kvůli mně Škodovky a náš průmysl jde do háje.

Doufám, že to nebyl nějaký "Onkel" Merkelový!

 Vracím se s oběma botami k dece.

„Vladi co myslíš, který jsou ty moje?“ Ptám se s obavou manželky.

Manželka se začne řehtat na celé kolo a děti s ní. Má pečlivě vydobytá, roky pěstovaná autorita, je rázem v háji.

„Tati, samozřejmě, že ty druhé, co máš v ruce. Ty Tvoje byly přece celé černé!“ Směje se dcera.

„Ach jo!!!“ Sundávám dědkovy boty, vracím je pečlivě na původní místo, vedle jeho křesílka a do levé z nich jako omluvu pokládám svoji poslední plechovku ještě vychlazené Plzně.

Snad mi to ten dědula odpustí. Já přece nekradu!