Být ideálně krásný není žádná výhra. Naštěstí se mě to netýká!

 Jste taky, jako já, naprostá odchylka od ideálu krásy? Existuje nějaká země, kde být "Malej a tlustej" znamená být krásný. A mají to krasavci na světě lehčí?

Měřítka lidské krásy jsou značně relativní. Zatímco u mužů je to zřejmě na většině Zeměkoule podobné a muž by asi měl mít svalnatou figuru, bochánky svalů na břiše, hustou hřívu vlasů, jiskru v oku, ostře řezané rysy v obličeji a bělostný chrup a samozřejmě přirozený šarm a inteligenci, kruci teď jsem si uvědomil, že tento ideál nesplňuji ani v jednom z kritérií, u žen je to poněkud jinak.

Zatímco bělošky si hromadně vycpávají svá od přírody drobná poprsí a rty silikonem, černošky pumpují stejný materiál do zadnic a vydávají nemalé peníze na narovnání svých vlasů. A taky jsem někde četl, že v Japonsku se chlapům prej strašně líbí ženy, které vypadají jako Víla Amálka z českého večerníčku. Ha, že by platilo: Co Japonec, to motýl Emanuel?

Přece jen člověk se asi musí zajímat, jaký ideál krásy panuje v matičce  střední Evropě. Současný trend v ženské kráse u nás doma, asi teda bráno podle soutěží o královnu krásy je, že ideální žena současnosti by měla mít vysokou štíhlou postavu, se zdůrazněnými pohlavními znaky. (Zde lze použít výše zmíněný silikon, prosím jen nepoužívejte ten sanitární, protiplísňový z hobymarketu.) Samozřejmě taky by měla mít vlasy a všechny zuby, ale to snad platí tak nějak automaticky. Inteligence se moc neřeší. Stačí, když si přeje "Světový mír" a umí trochu tančit.

Já a moje žena jsem z hlediska vizuálního naplnění ideálu krásy poněkud nesourodý pár. Zatímco moje 181 centimetrů vysoká, stále štíhlá žena, ideál středoevropské krásy bezesporu splňuje. Já, 183 centimetrů nevysoký a přes sto dvacet kilo vážící moravský chasník, dle mojí manželky prostě  "Malej a tlustej" se k němu nepřibližuji ani náhodou.

Dalo by se tedy říct, že manželka žije bezstarostný život blízko ideálu a já jsem taková ta protivná, nikoho nezajímající odchylka, která má furt nějaký problém. Takový ten vyčnívající, všude trčící a nesystémový prudič, co narušuje všeobecný soulad a harmonii. ( Sákra teď jsem si teprve uvědomil, jak Vám to všem těm krásným a  ideálním kazím, tak sorry)

Přesto je tak obyčejná věc, jakou je nákup šatstva pro mne a moji ženu obdobně velký problém. Což o to, u mě se to očekávalo, z některých tabulek jsem už dávno vypadl a v registru obézních tlusťochů jsem až v poslední zásuvce, lišácky nazvané "Jateční kus!" Ale manželka by vlastně měla nakupovat snadno a rychle. Skutečnost je však naprosto jiná!

Poněvadž na  "Malýho tlustýho" se vždycky nakonec nějaká ta "Hadra" koupí, i když její kvalita a životnost mnohdy nesahá za první praní. Z čeho to dneska vyrábějí??? Že se vám značkový svetr po prvním vyprání, transformuje do předražené vlněné podprsenky zvané Lambáda, kterou si gentleman do společnosti rozhodně obléknout nemůže? 

Ovšem sehnat pěkný kousek oděvu za snesitelné prachy, na ženu v podstatě splňující místní ideál ženské krásy, je nebetyčná fuška. Když tedy vyvezu svoji drahou polovičku na "lov" oděvů, nejčastější věta, kterou slyším je: "Ten rukáv je strašně krátký!" Případně: "Ty kalhoty mají otřesně krátké nohavice, do půl lýtek. V zimě zmrznu!"

Jako milá vzpomínka na Václava Havla je to fajn, ale to zoufalství v očích mojí ženy, když v sedmém obchodě zkoušíte patnáctou halenku a desáté džíny, bych Vám nepřál.

Zdaleka nejhorším zážitkem pak bezesporu  bývá, nakup dámských bot číslo čtyřicet dva. V reálu to vypadá tak, že naštvaná manželka sedí a zkouší a já jako zkušený hledač, prospektor a a průzkumník jí snáším k nohám vše, co najdu s číslicí 42 na obalu. A to včetně gumáků, sněžnic, laptí a válenek a lodiček pro příznivce travesti- show.

Občas naštěstí na nějaký kousek v kýžené velikosti narazíme, to je pak radosti a zaplatíme rádi takřka cokoliv, jen abychom to měli už za sebou.

Neznám tudíž zákeřnější výrobní odvětví světového průmyslu, než je to oděvní. Vsadím se, že ta naprostá absence větších oděvů pro ideálně krásné Evropany je rafinovanou pomstou Asiatů nám velkým, ošklivým bělochům, za to, že musí pracovat za dolar na hodinu a ještě mají krátké nožičky, ručičky a šikmá kukadla!

A tomuhle jako pan prezident říká eufemisticky "Strategické partnerství?"

Jak je to ale možné, když po světových módních molech se jiné ženy, než ty vysoké štíhlé s velkou nohou neprohánějí? Proč jsou finální oděvy, pak vyráběny jen v malých velikostech? 

 Je teda vůbec výhrou, přiblížit se k ideálu krásy? Není vlastně lepší být jako já malej, tlustej a spokojenej se svými hadrami XXXL? Tyto otázky jsou pro mne  o to víc znepokojivé, když se dívám na své dvě dospívající, modelkovsky vysoké a štíhlé dcery.

Sice jsou, díky bohu, vizuálně půvabné spíše po manželce, takže nějaký ten ženich se snad časem najde, ale tu fušku s hledáním neexistujících, minimálně dvačtyřicítek, mu teda fakt nezávidím!

Pokud jste tedy i Vy, milý čtenáři a čtenářko, jako já malej a tlustej. Nebo, abych byl genderově vyváženej, nepříliš vysoká a nepříliš štíhlá (Ovšem samozřejmě s kukadly jako Víla Amálka) nezoufejte! 

I když to tak v televizi občas nevypadá, svět přece jenom patří nám, kteří máme k ideálu daleko!