Názor k zavedeným poplatkům u lékaře

Poplatky u lékaře nejsou ničím příjemným,  ale jsou nutným zlem. Menší vstupní částky jsou nepoměrné k obrovským výdajům za některé úkony. Má-li být kvalitní zdravotní péče přístupná i bez zdražování již tak vysokého pojištění, nelze se bez těchto poplatků obejít. Ačkoliv otázka poplatků rozděluje pravicové a levicové voliče, je skutečností, že v řadě tradičně levicových zemích vstupní poplatky v různých podobách rovněž existují.

Poplatky u lékaře se staly ožehavým tématem, zjevně i kvůli jejich brzkému projednání u ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že nejsem právník, nebudu se pouštět do úvah o tom, kterými kroky se bude ÚS ubírat, na co bude klást hlavní důraz. Jde mě o to, že tak trochu zapomíname na to, že úvaha o tom, jak omezit plýtvání s lékařskou péči není ničím novým, není to jenom současná aktualita. K problémům omezení např. zneužívání lékařské pohotovostní služby se různé zdravotní komise vyjadřovaly už před rokem 1989, kdy se vážně uvažovalo o kilometrickém zpoplatnění zbytečných výjezdů lékařů v pověstných dvánctsetrojkách. Mám dokonce obavu, že starý systém by zavedl poplatky daleko dříve. Věru paradox.  ¨

Myšlenka na zpoplatnění je oprávněná v případě, že úspory z plýtvání slouží k zaplacení závažných, velmi drahých zákroků. Jde o to, aby se nezvyšovalo již tak dost vysoké pojistné, ale přitom zbylo dost peněz na to, aby mohly být hrazeny zásadní výkony oproti výkonům nedůležitým. V takovém smyslu je zpoplatnění krokem ve prospěch klientů pojišťoven. Opononenti takových myšlenek upozorňují, že plytvání by šlo omezit zaměřením na jednotlivé případy v podobě přijetí různých regulačních směrnic. Nedomnívám se, že by to byla šťastná cesta. Lékař by tak přejal roli soudce a skrze zbytečnou administrativu by rozhodoval o tom, kdo přišel zbytečně - a kdo ne. Pochybuji, že by taková opatření fungovala, byla by jen další administrativní zátěží lékařů. Paušalní poplatek je v tomto smyslu objektivnější, nechává rozhodování na straně pacientů, zda k lékaři jít či ne.

 O tom, že nelze tento problém prostě zúžit na dimenzi pravicové vs. levicové, svědčí fakt, že řada tradičně velmi levicových zemích má daleko větší spoluúčast pacientů, než je tomu u nás. Ukazuje se, že celý svět řeší jak udržet v rovnováze pokrok ve zdravotní péči a její maximální dostupnost (což byl vynikající triumf levicové politiky 50 a 60. let, který byl nezpochybnitelným  přínosem společenského rozvoje západní Evropy a částečně i východní - například vymizení některých závažných infekčních onemocnění, které Evropu trápila ještě ve 40. a 50. letech minulého století) spolu s jejím ufinancováním. Tak jako v umění nový směr si něco podstatného vezme ze směru překonaného, tak i dnes nemůže pravice opomíjet zásadní důležitost sociální přístupnosti zdravotní péče široké veřejnosti. Pravicová politika je leckdy přizvána proto, aby pomocí zapomenutých tržních a racionálních ekonomických  principů ochránila pozitiva rozvinutých sociálních systémů, podmíněných původně levicovou transformací. Každý takový systém, při opomenutí racionálních ekonomických nástrojů, může od určité chvíle sám sebe poškozovat (viz odstrašující socialistické zdravotnictví, které upadalo na  ideálech  pseudobezplatnosti). Vynikajícím příkladem uplatnění pravicových nástrojů ve prospěch rozvoje sociálních systémů, tak aby sloužili těm, pro které jsou určeny, a ne těm, kteří je pouze spravují, považuji transformaci provedenou na Novém Zélandu. Tam si politici položili otázku, zda zmíněné sociální systémy (dopravní, zdravotnické, distribuční) spíše slouží jejich obsluze nebo občanům (tj. voličům).

 Osobně se domnívám, že zvolené transformační nástroje nenarušují společenský konsenzus v přístupnosti zdravotní péče, spíše se zaměřují na ochranu hospodařských veličin zdravotního systému jako celku, čímž zpětně  prospívají  klientům zdravotnického systému.  

 pv