Západ a Východ, Prague Pride

Evropský Západ neztratil svoji někdejší koloniální mesianistickou vizi, že on je nejlepší a prvořadý, ale postupným vývojem odmítl svoji historii kolonizace a ovládání jiných národů, za kterou se neustále omlouvá. 

  Obsahem spasitelství jsou demokracie, svoboda a lidská práva, které mohou být cílem jen, když se za ně bojuje. Když se tyto hodnoty zařadí do řádu společnosti jako pravidla a stanou se samozřejmostí, důvod k mesianismu zanikne. Je přirozené, že demokracie vyžaduje národní sounáležitost, individuální svoboda musí být omezena řádem (jinak je to anarchie) a lidská práva musí mít meze a být podmíněna splněním povinností. Když ovšem národní sounáležitost slábne, individuální svoboda rozkládá rodiny a všechna podstatná společenstva, a lidská práva jsou náboženským kodexem vyžadujícím naplnění bez podmínek, potom je to válečné tažení proti společnosti a jejím přirozeným zájmům. Kdo zájmy společnosti hájí, je xenofob, nacionalista, rasista, sexista atd. Protože existuje stálý boj za vizi tzv. evropských hodnot, musí se stále hledat nepřítel, tedy „někdo“, kdo tyto hodnoty nenaplňuje dostatečně, aby mesianistické úsilí nezaniklo. Musí se za ně stále bojovat a vybíjet do extrémů, aby boj pokračoval, musí být Prague Pride, protože odlišná sexuální orientace je nejvíce kontroverzní a nejvíce provokuje. Protože lidská práva jsou pro neomarxistické „bojovníky“ náboženským kodexem a nejsou zařazena v řádu společnosti se svými vymezeními, tento boj nekončí nikdy, protože hranice nikde nejsou dány, požadavky lze extremalizovat k absurditě bez mezí. Tento „boj“ je součástí kolonialismu, ale ten už nevedou národy, ale s kapitálem a globalistickým establishmentem spojené neomarxistické skupiny.

Rozdílný vývoj, rozdílný stav tváří v tvář neomarxismu

  Západoevropské země měly většinou kolonie, Německo je zvláštním fenoménem, neboť jeho pokus o ovládnutí Evropy byl krvavější a nemravnější než jakákoliv jiná koloniální činnost, byť se jednalo jen o krátký historický okamžik. Krátkost času byla vynahrazena intenzitou tohoto exposé. Fenomén má větší dosah, než jsme si dnes vědomi. Na základě neomarxistického vývoje v západní Evropě vznikl zrcadlový obraz. Je to jakési sebemrskačství za spáchaná příkoří jiným národům. Zároveň není žádný velký strach z cizích lidí, protože je dostatečná důvěra ve schopnosti systému je „zpracovat“.  Proto také nečekejme, že Západoevropané budou nějak příliš odmítat migraci a pokud to učiní, opravdu jen tenkrát, když už jim opravdu „poteče do bot“. Je otázkou, jestli taková chvíle nastala? Pro některé už ano, pro jiné ne. Okamžik, kdy se „voda přeleje přes okraj boty“ může nastat tenkrát, když inovované původně koloniální metody selžou tváří v tvář silnému protivníkovi. Tím je dnes islám. Víra v demokracii je bez pochybností. Proto stále volí a budou volit Merkelovou ve slepé důvěře v establishment. Političtí odpůrci neseženou dostatečnou podporu, dokud opravdu celý stát „nepadne na hubu“. Myslím si, že západní národy jsou nejvíce ohroženy neomarxistickým mesianismem, protože jej považují za „svůj“, vyspělý, jedinečný, prostě IN. Také nejméně mají, co by postavily proti němu.

  Východoevropské země nebyly kolonizátory, byly spíše jakýmisi podřízenými provinciemi. Reformní komunisté a po pádu režimu i většina ostatních komunistů přijali neomarxismus jako východisko. Mentalita lidu je spíše pokorně poslouchat a stále se klanět „pánům“, ale zároveň je nenávidět, nikdy je nepřijmout za svoje a stále je podrážet. Češi jsou v tom přeborníky, jsou to „smějící se bestie“, které slíbí poslušnost, ale jsou nespolehliví. Neomarxismus není jejich, proto jej nepřijímají, nebo jen naoko. Některé země mají ovšem sebevědomou samostatnou minulost, zvláště Poláci a Maďaři. Proto zvláště u těchto vidíme vzdor závislosti na Západu. To je otázka stupně odporu a pochopení celého svého závislého postavení, které je možné nějak napravit větší samostatností. Východoevropské země po pádu komunismu nemají vlastní ideály, papouškují západní, které ovšem nepřijímají za své, zdá se že jakoby stále na něco čekají.

Mantry nové Evropy

  Západoevropanům zůstalo sebevědomí a důvěra v jejich politiku a vládu. Sebemrskačství je zároveň spojeno se sebevědomím, je to dosti nepochopitelná směsice povýšenosti a schopnosti se kát. Povýšenost se projevuje především v přesvědčení o vyšší hodnotě jejich civilizace a sebemrskačství k této vyšší kultuře patří. To ovšem u obyčejných lidí není nikterak výrazné. Institucionalizovaná stránka se projevuje především ve vnucování manter a v rámci toho i sebemrskačství, o kterém se nediskutuje a kdo se jej snaží zpochybňovat je xenofob nebo zaostalec z Východu. Když jsem tu mantrickou tezi poprvé absolvoval s domácím příslušníkem jisté světové organizace (určitě velmi dobře proškoleným), myslel jsem, že mluvím s marťanem: Především jsem zaznamenal, že prý jsme xenofobní, utlačovali jsme za první republiky Slováky a Němce, proto se musíme kát. Z dalšího kázání tohoto novodobého kněze vyplynulo, že nevěřitelně proradný Masaryk zradil císaře a rozbil demokratický a neobyčejně svobodný rakouský stát, který bránil (?) nacionalismu. První republika byla snůškou nejhorších nacionalistických nectností, včetně národního socialismu, který způsobil druhou světovou válku. Sudetské Němce jsme vyhnali na základě neoprávněné zloby národního socialismu. Dnes utlačujeme Rómy a jsme xenofobní k Vietnamcům, nenávidíme Ukrajince. ATD. Lidé, kteří toto tvrdí, tomu sami nevěří, pro ně to není otázka racionální diskuse, je to mantra, modlitba kajícníka, ideologické klišé. Diskuse není možná, nejde vůbec o racionalitu, o nějaké hledání faktů apod. Je to něco jako vyznání víry.

  Pro doplnění ještě řeknu, že shora řečená mantra má svoji proněmeckou variantu, jakousi subverzi, která je téměř shodná, pouze se k ní přidá, že za války jsme se vyhřívali v přízni hodných Němců, kteří chtěli jen naše dobro, měli jsme se dobře, nebyla nezaměstnanost a to vše pokazil proradný Beneš, který řídil nesmyslný odboj českých nacionalistů a přivedl na český národ oprávněný hněv německých osvícených vůdců. Způsobili jsme válku, protože jsme utlačovali Němce, které musel jít hodný Hitler osvobodit. Na východ šli Němci bojovat proti komunismu a chránit tím Evropu.

  Dlouho jsem přemýšlel, proč takový příliv lží a propagandy? Proč takový obrovský nátlak na likvidaci našich představ o našem utlačování a o hrdinském boji proti němu? Proč ta díla, která nám vnucují, jak jsme byli špatní a jak velikáni našich dějin byli vlastně buď zločinci, nebo vůbec nic nebyli? Komu to slouží, když lidé tomu věřit nebudou a když je to snadno vyvratitelné? Podle mého názoru je to vytváření nepřítele i tam, kde není, je to úporná snaha, která má ospravedlnit mesianismus. Prostě vy řeknete, že to není pravda a tím jste xenofob a nacionalista. Hned na vás ukážou prstem a do statistiky, kterou dělají, hned zaznamenají, že Češi jsou xenofobní. Také jsem pochopil, proč se musí odstranit vepřín v Letech. Kdyby to nebylo učiněno, nadřízené evropské panstvo má sice dnes co dělat s Poláky, ale jistě by si našlo čas nás neustále kritizovat. Různí vazalští politici si dělají v Bruselu a u mezinárodního globalistického establishmentu čárky, aby potom dostali pochvalu a počítalo se s nimi k dalším významným funkcím a oceněním.

  Někdo Čechům stále musí vládnout, učit je, protože jsou stále hloupými nacionalisty a xenofoby, slyšíme potom z úst určitých našich politiků, jak jsme zaostalí. Až teprve tuto mantru přijmeme, nikoliv jako pravdu, ale jako ideologickou motlitbu, potom teprve budeme mít mozek tak vymytý, že konečně přistoupíme na všechno, dokonce i na islám, nebo alespoň nám vůbec nebude vadit poislámštění naší země.

  Dnes ovšem jsme svědky jakéhosi „návratu k domovu“ (viz 2), zájem mladých lidí o svoji minulost a kořeny. Multikulturalistické bláboly jaksi slábnou. Sebevědomí Poláků a Maďarů přesvědčuje, že se neomarxistické argumenty vyčerpaly a už se příliš v praxi projevila jejich nesmyslnost.

Dnešní východiska

  Návraty jako východiska jsou problematické. Stará tvář evropského kolonialismu je temná a návrat k ní vždy odhalí neschopnost a řevnivost starého nacionalismu, vyrojí se hned staré jizvy z dávných válek, resentimenty a nedořešené antagonismy (v Maďarsku otázka menšin žijících v okolních zemích, v Německu Benešovy dekrety, v Polsku nezaplacené válečné reparace). A tak se evropský Západ pohybuje mezi svými dvěma zrcadlovými obrazy a neumí překročit svůj stín. Řešení muslimského problému v historii Evropy existuje jen vyhnáním muslimů, jiná zkušenost není. Tyto dvě tváře nepodávají řešení. Muslimové buď budou požívat právo náboženské svobody a šířit se až Evropu úplně obsadí, nebo se zrcadlová temná tvář překlopí a budou zlikvidováni, dá se ovšem očekávat, jak to bývá, že to neodnesou jen oni. Strach z reakcí evropských národů vede neomarxisty k tomu, že raději schvalují islamizaci, snaží se ji nějak omlouvat, než aby přistoupili na nějaké řešení, které by nutně muselo být konzervativní a vymykalo by se jejich ideologii. Je to někdy až komické, jak schvalují vlastní antitezi, jak na jedné straně bojují úporně za genderový feminismus, ale zahalené bezprávné polootrokyně jim nevadí.

  Východní Evropa není zatížena resentimenty kolonialismu. Není také zatížena fyzickou přítomností nepřizpůsobivých etnik a jejich expanzí. Taktéž nepovažuje většinou „metody“ za hodnoty a tím je blíže nějakému řešení. Proto paradoxně východní Evropa řešení mít může, ale západní je zatím viditelně nemá. Východní prostě muslimské migranty nepřijme a lidská práva zařadí je do řádu společnosti jako užitečná pravidla v rovnováze s občanskými povinnostmi. Svoboda a demokracie se snadno stanou samozřejmostí a lidská práva bude mít ten, který splní určité podmínky a splní povinnosti. Jenom k tomu musí mít nějaký dostatečný stupeň svobodného rozhodování bez nátlaků ze Západu a plán jak to udělat, který nutně musí obsahovat meze lidských práv, svobodu omezenou řádem a podmínky pro skutečné fungování demokracie (viz 2). Nezatíženost koloniálním komplexem a zpoždění ve vývoji k neomarxismu je výhoda.

Literatura:

1/ http://podracky.bigbloger.lidovky.cz/c/451117/Tri-dzihady.html

2/ Vlastimil Podracký – Návrat k domovu, Centrum české historie 2016