Nevyzpytatelnost vývoje

Když K. Popper definoval svoje teorie otevřené společnosti, vyjádřil se také o tom, že „budoucnost je otevřená“, vývoj se řídí sám.

Liberalismus je založen na hodnotě jednotlivce, každý má být sám sebou, kolektivní myšlení je špatné. Člověk má realizovat přednostně svoje niterné představy, nikoliv představy někoho jiného, což mimo jiné znamená, že preference jednotlivce se netýkají ani budoucnosti, ani společenských záležitostí. Pokud bychom takto opravdu postupovali, přestaneme postupně dodržovat etické normy, protože etika nespadla z nebe, ale je společenskou záležitostí vytvořenou kolektivem, který zcela přirozeně se stará i o svoji budoucnost. V tomto bodě se nacházíme. Vidíme to třeba na preferencích voličů, kteří chtějí prospěch bez zodpovědnosti za budoucnost. Branci nechtějí bránit svůj stát. Demokracie se v neoliberální společnosti stala pouze populismem, proto vypadá jako zbytečná a dokonce zhoubná. Ale demokracie patří do jiného světa, patří do světa vlastenecké střední třídy, do světa lidí schopných sebeobětování za svůj národ, za společnost. To ovšem od současných občanů, kteří jsou sami sebou, nelze očekávat.

Zkáza ideálů

Pozorujeme selhání někdejších ideálů, na které lidstvo spoléhalo. Je to především krach utilitarismu, tedy vůdčího ideálu stále rostoucího blahobytu. Blahobytu se dosahuje na úkor přírodních zdrojů, což je zhoubné především v likvidaci tropických pralesů, vypasení savan, znečištění a výlov moří (nemyslím si ovšem, že oteplování je zaviněno lidskou činností). Blahobyt potom vytváří lidi neschopné snášet nepříznivé psychické i fyzické okolnosti, tzv, „sněhové vločky“.

Lidé manuálně nepracují, nejsou ochotni snášet nepříznivé podmínky, dělnické profese jsou doménou cizinců. Ženy nechtějící rodit a výchova dětí se stává problémem nejen proto, že nejsou byty, ale proto, že rodina je zátěž v současné době neobvyklá a prakticky ji nelze od nikoho chtít, protože lidé odvykli jakékoliv askezi v rámci společnosti, vždyť jsou přece sami sebou a společnost je kolektiv, který být nemusí. Do toho se promítá i skutečnost, že individualističtí lidé se obvykle nejsou schopni domluvit a vzájemně respektovat a podřizovat. Rodina prostě do této společnosti nepatří, je překonaný útvar, stejně jako vlast, národ, stát atd.; vidíme převahu mladých lidí žijících v přechodných partnerstvích. Paradigma vyhovuje globalismu, který vytváří ideály multikulturalismu, v tomto paradigmatu zhoubné, protože vymírající národy „sněhových vloček“ se nejsou schopny uhájit proti dosud zdravým a vitálním národům dříve zaostalého světa.

Kauzální cyklus vývoje

Přirozeným principem je kauzální cyklus, ve kterém je člověk zařazen jako objekt, nikoliv jako subjekt. Je to vlastně kauzální cyklus okolností a ideálů. Okolnosti vytváří ideály a ideály podporují okolnosti, které je zrodily. Člověk se okolnostem přizpůsobuje, nechce je měnit. Potom má pravdu Popper, že budoucnost se tvoří sama pouhou reakcí člověka na okolnosti.

Tak jako kdysi vznikl marxismus pod vlivem okolností ranného kapitalismu a bídy dělnické třídy, vznikají dnes ideologie „sněhových vloček“ pod vlivem současného paradigmatu společnosti bez manuální práce, bez životní zátěže, s převahou iluzí vytvořených náporem vizuálních fantazií sdělovacích prostředků. Tyto ideologie nemají souhrnný název. Můžeme je nazvat třeba Voke (aktivismus). Patří k tomu BLM, transexualismus, nadvláda menšin, lidská práva bez povinností, 65 pohlaví, neuznávání zásluh atd. Je příznačné, že některá vznikla v dobré víře, ale zvrhla se.

Nelze obviňovat evropskou civilizaci a její etiku vzniklou z antiky a křesťanství, ani samotné ideály osvícenectví a humanismu. Jenom prostě tyto ideály jaksi zbytněly a vytvořily akcelerované deriváty, jakési simulakry, které ideál předstírají. Třeba rasová rovnost, která osvobodila černochy, se změnila v násilí proti bílým. Když byly zrovnoprávněny sexuální menšiny, okamžitě začaly chtít jakási vyšší práva a pronásledovat ty, kteří je neuznávají. Internacionální multikulturalisté vyvolávali nenávist proti nacionalistům, mnohdy lidem zodpovědným za budoucnost svého národa, nazývajíce je odsudečnými názvy jako je fašismus apod. Sami však používají fašistických metod, třeba vyžadují cenzuru a potrestání i takových postojů, které jim nepoklonkují. Lidská práva byla schválena bez povinností ke společnosti, takže společnost musí práva realizovat, ale jednotlivec ke společnosti povinnosti recipročně nemá, to už samo o sobě způsobuje mravní chaos, které se řeší na úkor společnosti protože lidské právo je podstatné. Příčinou je zbytnělý individualismus a odstranění vize národa a vlasti.

Základem současného extrémního individualismu je někdejší učení o „přirozeném světě“ uvnitř člověka. Toto učení šířil též Patočka a Havel, hlavním vyznavačem byl Habermas. Člověk prý má v sobě tzv. „přirozený svět“, jakýsi svět svých ideálů a přání, ale musí se přizpůsobovat vnějšímu světu vědy a nucení pracovat, což je jakýsi svět nutnosti, který se nelíbí.

Marx kdysi mluvil o „světě nutnosti a světě svobody“. Svět nutnosti měl zmizet pádem kapitalismu a lidé by dělali práci dobrovolně bez nároků na výdělek, ale v rámci své svobodné vůle. Práce by byla jejich přirozeností. Víme, že ani to neuspělo, komunismus jako cíl, se nedostavil.

Čím pokročilejší společnost, tím více mohla dovolit lidem žít bez výrazné životní zátěže a realizovat svoje niterné představy, ze kterých se stávaly vyložené iluze. „Sněhové vločky“ potom vznikají z individualismu a lidských iluzí, které se zhmotňují v nereálná přání. Práce, mnohdy namáhavá, a obživa rodiny vzdaluje člověka „přirozenému světu“, proto je sledován vývoj k úplnému odloučení od práce, a dokonce i myšlení pomocí umělé inteligence. Člověk odevzdá umělé inteligenci rozum a bude žít ve svém iluzorním světě, který klasikové propagovali jako „přirozený svět“. Člověk se potom stává jen konzumentem materiálních prostředků a iluzí, mnohdy nebezpečných představ nemajících s realitou nic společného. Odděluje se již od veškeré přirozenosti, zabývá se jen svými iluzemi, které ho nezavedou jinam než ke zvrhlostem a psychickým poruchám, protože úvahy už nebudou vedeny realitou světa. Stává se jakýmsi zbytečným tvorem ve vesmíru, ztratí smysl svého bytí, protože už bytí určovat nebude. Bude zvířátkem v kleci, pokud ještě vůbec bude. Pokud můžeme mluvit o konci světa, je to právě tato cesta, která k němu vede.

Rozevření kauzálního cyklu

Kauzální cyklus vývoje je typický pro svobodnou společnost, která má nějaké humanistické ideály, které se mění postupem času podle reality. Přirozené mechanismy jako je demokracie a trh jsou metody uzavírání cyklu (změny ideologie na základě praxe). Komunistický režim měl ideologii, kterou celá desetiletí nechtěl měnit podle reality života. Pokud někdo navrhl nějaké změny ideologie na základě životní praxe, byl odstraněn. To se stalo československým komunistům v r. 1968. Protože se neměnila ideologie podle životní praxe, nemohl existovat vývoj a mohl být jenom zánik. Totalita a ideologická strnulost nebyla schopna uzavřít kauzální cyklus a pokračovat ve vývoji. Strnulost a fanatismus režim zničily. Po převratu jsme se vyvíjeli podle západní kauzality, která ještě byla v té době úspěšná.

Nástupem umělé inteligence se zavírá cesta k návratu. Je to takové lákadlo: nahradit lidské myšlení. Nikdo neodolá, je to ďábelská cesta do propasti. Kauzální cyklus se rozevírá, ideologie ovlivněné prostředím nevznikají, ideály Voke jsou na první pohled neschopné cokoliv řešit. Jejich ideologie se stala toxickou (na rozdíl od komunistické, která se stala ustrnulou).

Jít dále komunistickým režimem by znamenalo se ocitnout bez pokroku a prostředků pro rozvoj, sněhové vločky ovšem vytváří ideologii, která jde stále více do propasti extremalizací materiálních prostředků a odstranění lidské zátěže, což je zhoubné pro přírodu i pro vyspělé lidstvo. Nic v této ideologii nemá záchranný charakter. Úpadkové jsou všechny atributy cyklu, cyklus se stává přirozeným principem zániku. Společnost fyzicky upadající a odmítající děti, která se už vzdává i rozumu, vytváří úpadkovou ideologii Voke, která vyhovuje jejich úpadkovému myšlení a tato ideologie dále jen podporuje úpadek. Konec je zhoubnější než konec komunistického režimu, protože ani odpůrci současného režimu odhodlaní ke změně, nemají lidi, kteří by byli ochotni změnu uskutečnit a „vločky“ raději nastolí fašismus, než aby se museli podřídit paradigmatu vyžadující určitou askezi, práci, rodiny a nezištnou obětavost pro kolektiv.

Voke vyhovuje psychosomatickému stavu „vloček“, jejich kompetencím, není to jen přesvědčení, které by bylo možno změnit. Nekompetence a odpor ke zvládání životních zátěží je v pozadí přesvědčení, které je vlastně nezměnitelné. Hlavně, že zůstane příroda. Děti nejsou potřebné, protože země je prý přelidněná. Zánik stávající populace a obsazení Evropy jinými národy je podle vloček přijatelný scénář, lidé se vymění, ale koho by to zajímalo? Snad jen nacionalisty a s těmi přece sněhová vločka nemá nic společného. Jiné národy přijmou Voke ideály také, zbaví se tribalismu a bude jedno, kdo zde bude sídlit. Dnešní chování muslimských přistěhovalců do Evropy to ovšem nedokazuje, ale argumenty jsou pro „vločky“ zbytečné. Voke tedy řeší jen vznik chaosu a nelze ji považovat za novou ideologii schopnou vytvořit nové dějství a nové okolnosti.

Konzervativci mají k disposici sice neuspořádanou a mnohdy nejasnou ideu návratu k minulému paradigmatu založenému na emotivním vztahu k přirozeným kolektivům – rodině, obci, národu. To ovšem předpokládá dobrovolnou askezi nezištné práce pro kolektiv, které současní lidé, většinou „sněhové vločky“, nejsou schopni podstoupit. Proto stávající společnost nemohou konzervativci zatáhnout do dějin, a vytvořit nový kauzální cyklus, současné okolnosti dané životem a přesvědčením stávajících lidí to nedovolí.

Reakce může nastat až se vnějšími silami chaosu a úpadku změní paradigma. Až se lidé budou muset chopit lopaty a kladiva. Tím nastanou nové okolnosti, které vytvoří novou ideologii odpovídající podobným situacím v minulosti, tedy konzervativní. Evropa tedy musí projít katarzí, která vytvoří z minulosti známé poměry práce, zakládání rodin a přirozených kolektivů, neboť člověk opět pochopí nutnost spolupráce s ostatními a objeví hodnotu práce. Pokud se to nestane, nemůže vzniknout nová ideologie, protože nikdo neví jaká. Vize různých proroků mohou jen situaci zhoršovat, protože neznají budoucí realitu.