Kontinent, který zničil sám sebe

Prožíváme situaci, kterou dějiny nepoznaly. Pád civilizace sice není nic nového, ale ten se konal vždy zánikem jen určité vrstvy obyvatel. Dnes ovšem zaniká obyvatelstvo téměř všechno.

Když mluvíme o pádu Říma nebo Byzance, vždy se jednalo o civilizaci, která byla vyspělá jen v jisté vrstvě lidí. Masy otroků pád přivítaly, poddaní se obrany země nezúčastnili a noví pánové se k nim někdy chovali lépe než staří. Uvolnění poddanských pout, které vzniklo postupným zánikem moci znamenalo svobodu, alespoň na nějakou dobu. V novém paradigmatu vzniklém po pádu starých pořádků se původní obyvatelé obvykle dobře zařadili a mnohdy si zachovali svoje zvyky a jazyk. Tento scénář ovšem dnes není. Dnes vymírá a zaniká celá evropská populace, nebo alespoň její převážná část. Je to dáno nedostatkem dětí, které se nerodí proto, že mladí se ocitají v prostředí, kde blahobyt, užívání a nicnedělání je téměř vždy podmíněno neexistencí rodin a žití v bezdětných párech. Tak můžeme vidět v přímém přenosu zánik civilizace zároveň se zánikem populace, která vyvraždila sama sebe. Protože vyspělý Západní svět je takto postižen kompletně, mladí lidé vedeni ideály hédonismu a liberálního nihilismu potom hledají v rámci civilizace to lepší prostředí, takže zbytek mladých nakonec z východní Evropy odchází na západ a tím se urychluje pád Východu v době, kdy ještě Západ může být docela funkční.

Celé toto zanikání je zahaleno nevědomostí o sobě samých, o světě okolo a přesvědčení na základě ideologií, které tento stav zahalují a odvádí pozornost od něj. Vysvětlení se neděje, liberální ideologie nepodporuje nějaké mudrování ohledně stavu civilizace, člověk jednotlivec má být „sám sebou“ a svoje priority má mít důležitější než priority jiných. Těmi osobními prioritami je samozřejmě individuální prospěch. V praxi se uplatňuje nějaká charita, která na základě soucitu vytváří prostředí, které je potom dostatečně komfortní (prostě, aby se, pokud možno, nevyskytovali trpící lidé). Individuální charitou lze nazvat i homosexualismus, transsexualismus, genderový feminismus, tedy ideály extremalizované rovnosti (rovnost dosahovaná charitou).

Pocit jakési zodpovědnosti za budoucnost společnosti se kryje přistěhovalectvím a následným multikulturalismem v domnění, že toto je to správné řešení, které vyřeší neplodnost domácího obyvatelstva. Následují odsudky jakékoliv kolektivní ideje spojené se starostlivostí o kontinuitu. Konečně kontinuita je velmi náročná, vyžaduje zachování jazyka, národní kultury, populace a celého kulturního prostoru. Slabí hédoničtí lidé, zvyklí na život bez zátěže, raději přijmou zánik, než aby podstoupili askezi, kterou kontinuita žádá. Proto i v demonstracích podporujících globalismus jsou právě mladí hédoničtí lidé bez rodin, zatímco v demonstracích za zachování státu a národa jsou starší zkušení lidé zvyklí na práci a zodpovědnost.

Zánik tedy přináší mladá hédonická generace (samozřejmě, že existuje jistě i početná skupina těch, kteří zodpovědnost mají, mají i rodiny, ale jejich počet je nízký, aby se obnovila civilizace). Nastává kauzálním cyklem, na jehož počátku stál technicky pokrok, který zbavil lidi manuální činnosti, ti zpohodlněli a obklopeni dostatkem materiálních prostředků se vzbouřili proti starým pořádkům, ve kterých dominovala nutnost práce a zodpovědnosti. Somaticky a mentálně upadající lidé si hledali úpadkové ideologie, kterými by úpadek posvětili a udělali z něho ctnost. Tou je především liberalismus tvrdící, že člověk je zodpovědný jen sobě samému a ničemu jinému.

Smrtelný koktail je tedy liberální individualismus a způsob života v materiálně bohaté společnosti (tedy alespoň tak bohaté, aby vydělávání peněz a kariéra místo starostí o rodinu se vyplatilo). V době, když lidé ještě pracovali a přirozeně rodili děti, byl liberální individualismus návodem k úspěchu a pokroku. Blahobyt se dosahoval zaměstnáním žen a snížením porodnosti, která ovšem pořád zůstávala dostatečná k reprodukci, a technickým pokrokem. Zlomovým bodem bylo odmítnutí tradičních hodnot rodiny, náboženství a vlastenectví, tedy odmítnutím kolektivních konzervativních hodnot. To se stalo na Západě někdy koncem šedesátých let. Potom se už smrtelný koktail začal míchat.

Jakmile začalo být méně dětí, byla na ně soustředěna větší materiální podpora. Rodinné prostředí zaostávalo svým vlivem na děti, rodiče dětem stále více dovolovali a děti mající přirozeně větší individuální sklony, než dospělí, požadovali stále více peněz, které nevydělali. Postupně dozrávala představa mladé generace, že dostane, co chce bez nějaké větší námahy. Námaha se od dětí nevyžadovala a ony si dodnes ve svých třeba třiceti letech myslí, že námaha a odhodlanost jsou zbytečné a když jim to v životě nevychází, jsou už v takovém věku, že dovedou si zařídit život bez větší námahy. K těmto opatřením patří i rezignace na rodinu a trvalý vztah. Školství se přizpůsobilo, vystudoval téměř každý, diplomy ztratily cenu. Potom nelze sehnat nikoho, kdo by byl schopen manuálně pracovat (zedníka, instalatéra) a nevidíme téměř nikoho, kdo by měl více dětí (i rodiny se dvěma dětmi jsou už v menšině). Většina si užívá, protože tak byla vychována a těžko je schopna dělat něco jiného.

Evropa tedy nejprve budovala průmysl, ve kterém pracovalo domácí obyvatelstvo zvyklé práci. Úspěchy byly obrovské (v komunistických zemích to bylo podobně s menší gradací). V západní Evropě nebyl přírůstek obyvatelstva tak velký, jak bylo potřeba pro rozvoj průmyslu a už v padesátých letech přijímali přistěhovalce z jižních zemích a emigranty z Východu. Posléze už byl nedostatek způsoben vymíráním, aniž by to bylo nějak zpozorováno, přistěhovalci se stali nutností v celé Západní Evropě. Slábnoucí domácí obyvatelstvo už generaci nepracovalo manuálně, ale jen intelektuálně, a dělnické profese zastávali cizinci, když se dostavilo rozčarování ze sociálního trendu: Stát vydával obrovské prostředky na sociální služby, dělníci ve státních podnicích zjistili, že lépe než prací, vydělají stálým stávkováním a vydíráním státu. Ekologičtí aktivisté se přivazovali řetězy k zábradlí na nábřežích, aby je nemohla policie odnést a průmysl byl dušen ekologickými požadavky. Návrat liberalismu premiérky Thatcherové to měl řešit. Státní podniky se privatizovaly a privátní sektor se zařadil do globálního kapitalismu.

Jak řešit průmysl v zemi, kde je nedostatek obyvatelstva schopného pracovat v technických profesích? Jsou dvě metody: Buď tito pracovníci přijdou ze zahraničí nebo se průmysl vystěhuje do zahraničí, kde pracovníci existují. Druhý způsob časem začal převažovat. Doma zůstala jen administrativa a výzkumná pracoviště. Ale hlavně banky. V zemi ovšem manuální práce zůstala jen ve službách, které postupně obsadili cizinci. Česko bylo na začátku své liberální éry spíše tou kolonií, kam se stěhoval průmysl vyžadující manuální práce, postupně ovšem se stalo Česko zemí podobnou těm západním, prostě zemí bez průmyslu.

Globální liberalismus, ve kterém převažuje vysoce specializovaná dělba práce, některé země už manuální práce téměř nemají, vypadá sice velmi dobře dokonce i jako záruka míru, neboť se všichni vzájemně potřebují. Jenže najednou to přestane být pravda. Dříve zaostalé země svoje metropole nepotřebují, protože si už vybudovali svoje výzkumné ústavy, vyškolili svoje lidi na intelektuální práci. Nastává doba zbytečnosti metropolí. To se ukázalo v době sankcí proti Rusku, kdy Indie, Brazílie, Jižní Afrika apod. neposlouchají metropole, ve kterých to vyvolává zděšení. Přesto namyšlené metropole si myslí, že stále ovládají svět, jejich ideologické přesvědčení převážilo nad normálními ekonomickými úvahami. Ekonomika jako by nebyla, jako bychom se vzájemně nepotřebovali, do světového obchodu hodili vidle, začaly sankce, štvanice a války. Kdo ovšem prodělá na zhroucení světového liberalismu? Především země, které fyzicky průmysl nevlastní. Ty dnes už nejsou schopny vyrobit ani zbraně. Potřebuje už někdo Evropu? Pouze jako odbytiště zboží. Jenže, co bude dělat Evropa bez svého průmyslového zázemí? Brzy ji peníze dojdou a bude muset začít vyrábět. Ovšem není z čeho a není kým. Jednoduše řečeno je Evropa kontinent bez dětí, bez surovin, bez průmyslu, bez energie, s astronomickými dluhy a namyšlenou elitou, která chce vést války a diktovat světu svoji nihilistickou etiku, která kontinent zničila.

Obrana demokracie a humanitních hodnot vůbec vyžaduje vždy určitou dávku invence a nezištné angažovanosti. Opouštění spravedlivého úsudku, podřízení se násilí a nabídkám korupčního materiálního prospěchu je znakem mentálního úpadku zároveň se všemi již shora řečenými příznaky úpadku a jsou výsledkem stejného procesu individuálního nihilismu a je výsledkem slabosti a neschopnosti invence mladé hédonické generace. Pomalu se šíří fašistické metody: musí se věřit lžím, nesmí se říkat celá pravda, cenzura už lidi pronásleduje, demokratické metody jsou přítěží, neposlušní jsou vyhazováni z práce. Společnost hnědne a uplatňují se lidské zrůdy, donašeči, bývalí komunističtí rozvědčíci, ústava se stává cárem papíru, o minulosti se lže, zachránci našeho národa v druhé světové válce jsou pomlouváni, násilí a genocida jsou relativizovány a mají se zapomenout.

Do toho přichází Trump, který pochopil, že USA se podobají Evropě, ale jsou ještě na tom lépe. Od Evropy se potřebuje oddělit a nepřebírat její problémy, ale řešit je doma. Evropa bude pro něj jen zdrojem schopných lidí. Bránit Evropu, která na USA spoléhala, nebude, zvláště když se vydala jinou cestou ohledně svobody a demokracie. Amerika nezažila fašismus a vždy včas pochopila, když demokracie a lidská práva byly ohroženy, a chápe i dnes, že Evropa se k fašismu vrací.

Hledání východiska je zatím neúspěšné. Uvědomění, že prospěch jako jediný všeovládající regulátor a motivační generátor je sice velice účinný a vybudoval velice funkční a blahobytnou společnost, ale odklonem od přirozenosti vedoucí do zkázy vyčerpáním zdrojů a lidské biologické budoucnosti, vede ke skepsi, ze které není úniku jinam než do ideologických iluzí a hledání nepřítele, na kterého se vše svede.