Chceme vůbec děti?

Tento příspěvek nepojednává o naší současné velice nízké porodnosti. Má být jakousi úvahou, zda ve vztahu dětem a jejich výchově postupujeme vždy správně.

Poslední dobou často slýcháme informace, že psychické zdraví našich dětí a mladé populace se poslední dobou zhoršuje a že na školách nám chybí dětští psychologové. Nepřispíváme k tomu my dospělí, když se až příliš snažíme odstraňovat dětem ze života všemožné překážky? Nechceme, aby děti dostávaly na vysvědčeních známky a snažíme se zabránit tomu, aby se děti mohly někde setkat i s neúspěchem.

Mohu uvést i dva příklady ze své osobní zkušenosti.

Před několika lety jsem byl na pohřbu příbuzného. Pohřeb se konal v krematoriu. Na začátku jsem si všiml, že tam chybí dvě nejmladší a asi tím i nejoblíbenější vnoučata zesnulého. Zeptal jsem se jejich matky:

- Kde máte děti?

- Ty jsou ve škole.

- Účast na pohřbu dědečka ale omluvenkou je.

- My jsme je nechtěli traumatizovat.

- Co jste jim řekli?

- Že dědeček už prostě není.

Přitom obřad probíhal klidně a důstojně za přítomnosti několika desítek příbuzných a známých. Všude květinová výzdoba, smuteční projev, doprovodná hudba. Nic, co by jim snad mohlo ublížit

Pamatuji ještě ze svého dětství pohřby na venkově. Tam bývaly přítomny i děti. Přitom v domku zesnulého se často ukazovala otevřená rakev s nebožtíkem.

Před časem jsme byli na svatbě. Ta probíhala na osamoceně stojícím statku, který jedna společnost využívala pro organizování svateb. Svatební obřad se konal pod širým nebem, svatební hostina se konala ve velké k tomu upravené stodole, bylo tam i nějaké ubytování, vynikající catering. Na svatbu jsme dostali pozvánku, která obsahovala i řadu instrukcí, z nichž některé nás trochu zaskočily.

Byl tam třeba požadavek nedávat věcné dary, Ten jsme celkem chápali a vyřešili jsme to tím, že jsme do obálky s přáním vložili peníze.

Další z požadavků byl „black and white dress code“. Má přítelkyně už není nejmladší a tohle ji trochu vytočilo (“Já si kvůli tomu nebudu kupovat na sebe nic černobílého“.) Vzala si tedy na sebe jedny ze svých barevný letních šatů. Všechny mladší ženy požadovaný dress code dodržely, jen mezi staršími bylo jen několik málo výjimek včetně mé přítelkyně. Pánové s tím žádný problém neměli, černý nebo skoro černý oblek s bílou košilí měl každý.

Překvapil ovšem požadavek, aby na svatbě nebyly přítomny děti, ačkoliv nás s přítelkyní se to už netýkalo. A skutečně na svatbě mezi možná až stovkou účastníků nebylo ani jedno dítě do patnácti let. Jen jedna mladá žena tam byla těhotná. Zažil jsem několik svateb na východoslovenském venkově, kde bylo spektrum od kojenců až po staroušky. A děti tam řádily na parketu spolu se svými rodiči. Tato svatba však probíhala v režii mladých přátel novomanželů. Nemohu se zbavit dojmu, že ti se shlédli v amerických filmech a cítil jsem v tom i dost snobárny. Měli jsme pak trochu dojem, že starší lidé a děti vůbec zde nebyli příliš vítáni.

Zvykl jsem si už na to, že děti jsou postupně vytěsnovány z pohřbů. Ale, aby teď měly být vylučovány i ze svateb, to se mi zdá už příliš.

Nemůžeme dopřávat dětem jenom úspěch a radost a zatajovat před nimi neúspěch a smutek. Pokud to budeme dělat, tak z nich pak opravdu mohou vyrůstat psychicky labilní jedinci.