Palestina nenávistí nemocná

Matka je hrdá na svého syna, že konečně něčeho v životě dokázal. Konečně zabil Žida. V Gaze nastává bujaré veselí.

Zlo plodí zlo a nenávist se nepochybně dostala i do srdcí Židů. Izraelské milice Irgun a Lechi spáchaly mnoho teroristických činů. Mladíci, kteří do těchto milicí vstupovali, byli většinou sami obětmi arabské nebo nacistické nenávisti, a tím ospravedlňovali nenávist vlastní.

Tyto dvě milice nikdy nebyly tak početně silné jako Hagana, jejíž úloha byla především obranná. Ale lidé nenávistí nemocní v Izraeli nepochybně žili a někteří z nich to i dotáhli na funkci ministra či premiéra.

Domnívám se ale, že nenávist v Izraeli nikdy nepřevládla jako většinový postoj vůči Arabům. Žijí tam i poměrně početné menšiny Arabů, Drúzů, Beduínů. Zeptejte se jich, zda se cítí být nenáviděni, a zda by raději žili někde jinde. Většina vám na obě otázky odpoví „ne“.

Oslava smrti a zkázy

Když 7. října milice Hamásu napadly v Jižním Izraeli vojenské i civilní cíle, ozbrojenci nadšeně sdíleli živé záběry svých činů na sociálních sítích. Mladíci volali domů svým matkám, a ty byly radostí bez sebe, že jejich synek konečně v životě něco dokázal. Návrat teroristů s kořistí v podobě několika stovek rukojmích byl vítán bouřlivými oslavami.

Následné ankety zjistily, že Palestinci žijící na západním břehu Jordánu tyto skutky podporují ještě více, než Palestinci v pásmu Gazy. Nezůstalo moc prostoru pro pochybnosti, zda ten obyčejný Palestinec, trpící pod krutovládou Hamásu, by chtěl raději mír se Židy, než tento vleklý konflikt, který způsobil jeho domovině nejednou značnou zkázu.

Rozhádaná společnost Izraele, naštvaná na vládu Benjamina Netanjahu, se najednou probrala z rozepře. I největší pacifisté pochopili, že dosažení míru a soužití nebude tak snadné, jak doufali. Přesto většina Izraelské společnosti nevítá ani neoslavuje zkázu Gazy, a protesty proti vládě zcela neustaly ani tváří v tvář strašnému barbarství teroristů.

Může snad společnost nemocná nenávistí žádat vládu o slitování s vrahy svých dětí? A společnost, která se jen dopustila chyby, tuto chybu bujaře oslavovat? Nebo to, co napsal pan Horner, moc nedává smysl?