Ideový balíček all-inclusive

U hlučných aktivistů často nabývám dojmu, že jsou jako přes kopírák. Asi načerpali veškeré své myšlenky ze stejného zdroje.

Představuji si obří kongres aktivistického hnutí. Vepředu vlivné osobnosti předříkávají mantry: „Žádnou pomoc Ukrajině!“ Dav zopakuje, ale ne dost rozhodně a zvučně. „Žádnou pomoc Ukrajině!“, hřímá guru se silnější gestikulací. Dav opakuje hlasitěji. Po několika opakování je guru spokojen a přechází na další mantru.

Takové setkání by muselo připomínat bohoslužbu nějaké sekty. V reálu se takové věci moc nedějí. A přesto, když aktivisté vytáhnou do ulic, jejich názory se takřka neliší. Čím to je?

Roli obřích kongresových shromáždění (která se navíc dost prodraží) zastoupily sociální sítě. Můžete interagovat téměř s kýmkoli na této planetě a dostat odpověď během několika sekund. To nakonec vede k tomu, že vznikají sociální bubliny, kde se scházejí lidé se stejným názorem na všechna témata, kterými se ve skupině zabývají.

Vnější pohled na USA

Sledovat oba extrémy v USA z pozice externího pozorovatele je celkem zajímavé. Pojmenuji si je izolacionisté (MAGA) a neomarxisté (woke).

Izolacionisté bojují za zákaz potratů, obnovení trestu smrti, podporu Izraele, zastavení podpory Ukrajiny, omezení transgender práv, zavření hranice s Mexikem, domácí ekonomiku, neregulované zbraně, atd.

Neomarxisté bojují za změnu pohlaví u dětí, federální povolení potratů, podporu Palestiny, odzbrojení veřejnosti, vyšší zastoupení menšin, neregulovanou imigraci, atd. A označují Trumpa za Hitlera.

Když se zeptáte libovolného hlasitého zástupce kterékoli z těchto dvou táborů na jeho názor na všechny tyto věci, bude se ze 100 % shodovat. Neříká svoje myšlenky, čerpá z ideologie, která mu soubor myšlenek servíruje all-inclusive. Pro vlastní názor zde není prostor.

Trochu nechápu, jak se do této pozice dostal. To snad vstoupil do hnutí coby nepopsaný list? Nebo své neshody a pochyby přehlušil, protože jsou to jen „chyby“ v jeho uvažování? Z hlediska prevence jistě zajímavá otázka, na kterou jsem žel dosud nenašel odpověď.

Politicky neukotvení

Samozřejmě existují i lidé, kteří nesouhlasí se vším, co přední ideologové vykřikují. Pro ty se pak nabízí jedna z následujících možností:

1. Být součástí hnutí, které je jim bližší a místo nesouhlasu jen mlčet.
2. Celkově se stranit konverzace na jakékoli potenciálně ožehavé téma.
3. Otevřeně deklarovat své názory a postoje a oponovat oběma táborům.

První možnost je poměrně náročná: Hlasitě se vyjadřujete ke spoustě různých témat, ale ohledně několika mlčíte. Spisovatelka Rowlingová byla miláčkem progresivní levice. Ale poté, co začala kritizovat dopady transgender politiky na práva žen, byla „exkomunikována“.

Třetí z možností vás zastihne v podobné pozici, ve které byl Tomio Okamura v dětství: Pro Japonce bělochem, pro Čechy Asiatem. Během jednoho dne můžete být označen za nácka i komunistu.

Spousta lidí volí prostřední možnost: Nejevit zájem o politiku, nebavit se o ní a své názory na ožehavá témata si nechat (většinou) pro sebe. Vyhovuje jim jistá míra společenského pokroku, ale zároveň nevítají celospolečenské sociální experimenty, které se snaží během jedné generace změnit celý svět k nepoznání.

A dokud se jich politika osobně moc nedotkne, zastávají neutrální pozici, z níž jen vybočí jedním nebo druhým směrem při volbách.

Na YouTube i jinde poslední dobou pozoruji lidi, kteří mění své politické postoje. Neomarxisté je odkopli do otevřené náruče izolacionistů – ti ale od nich také očekávají, že si vezmou jejich all-inclusive ideový balíček a tím nahradí své stávající názory. Což může vést k rozčarování z obou táborů a (snad konečně) k nalezení zlaté střední cesty.

Středové (ne)hnutí?

Nabízí se otázka, proč si lidé blízko politického středu nezaloží vlastní hnutí. Ale jak to celé pojmout? Existuje hodně variant toho, s čím kdo souhlasí, nesouhlasí a v čem je nevyhraněný. Takové hnutí by zákonitě bylo názorově pluralitní, jako dříve Piráti. Ale to je pak těžké definovat jednotný program napříč více tématy.

Zejména ve většinovém volebním systému (ale i jinde) to vede k tomu, že střed není přitažlivý pro nikoho, komu stávající stav vadí a chtěl by radikální změnu. Ať už je to změna „vpřed“ nebo „zpátky“.

Člověk hledající politické ukotvení se snaží někam zařadit, ale vidí jen dvě hlučné skupiny a neslyší nikoho, kdo by je obě označoval za pomatence.

A tak je spousta mladých lidí odsouzena jít ode zdi ke zdi.