„Hrozná zvěrstva“ západu

Mnozí kritizují, že americké rakety pravděpodobně rozstřílely dívčí školu. Jeden můj známý dokonce kritizoval atentát na Chameneího slovy, že „tam zemřelo malé dítě“.

Při náletu na Chameneího zemřela i jeho čtrnáctiměsíční vnučka (Modern.az), tvrdí to íránská agentura Fars. Malá Zahra nemůže za zločiny svého děda či strýce, její smrt je tragická.

Proč se ale tolik lidí zajímá o osud vnučky jednoho zlodědka a školaček v Minábu, ale proti zločinům Íránu vůči svým vlastním lidem (a to i dětem) nejspíš neřeknou vůbec nic?

Co Írán dělá svým dětem?

Během války s Irákem posílal Írán do boje i dětské vojáky, asi 36 tisíc padlo v boji. (Amnesty International). Ostatně, totéž se děje i dnes – Írán oficiálně snížil hranici na dvanáct let. Neoficiálně? Jedenáctiletý Alireza Jafari zemřel při náletu na budovy milicí Basídž, pomáhal tam (spolu se svým devítiletým bratrem) svému otci.

Milice Basídž slouží k útlaku civilních obyvatel a podílely se také na masakrech civilistů v lednu 2026, při kterých zemřelo minimálně 30 tisíc lidí. Milice střílely do civilistů automatickými zbraněmi.

Také došlo k otravě několika tisíc školaček a studentek, které si vyžádaly jejich hospitalizaci. Tato série chemických útoků začala v listopadu 2022, poté, co dvaadvacetiletá kurdská holka Mahsa Amini zemřela na následky policejní brutality. Její zločin? Neschovala pečlivě své vlasy v hidžábu.

Íránský režim zde vinil zahraniční aktéry nebo masovou hysterii, ovšem skutečnost, že dívky ve školách sundávaly hidžáby a strhávaly obrazy Nejvyššího Vůdce budí důvodné podezření (Reuters).

Co si přejí Íránci v exilu

Podle statistik mezi Američany íránského původu (PAAIA) s nálety na Írán souhlasí 58 % respondentů, 60 % považuje změnu režimu za hlavní cíl, kterého by se měla vojenská operace snažit docílit, 59 % považuje Rézu Pahlavího za nejvhodnějšího lídra, a 50 % jej také považuje za jedinou osobu, která může dovést Írán k demokracii.

Naopak se 48 % obává, že stávající režim (nebo ještě tvrdší složky v něm) zůstane u moci, 43 % lidí se obává civilních ztrát, 45 % si nepřeje, aby Spojené státy americké projevovaly konkrétní preference lídrů, 42 % by naopak podporu jejich lídrů uvítalo. 46 % lidí klade důraz na humanitární pomoc Íránu, 37 % na svobodný internet.

Fitness trenér Ali z Lorestánu sdílel v lednu video, kde popsal masakry, které se děly v ulicích Íránských měst. Byl poté stíhaný policií, a utekl přes hory do Iráku, jen v lehkém oblečení a s malým batůžkem. Dnes žádá na Instagramu Ameriku a Izrael o pomoc s vojenským výcvikem mladých Íránců (včetně sebe) a za svobodu je ochotný opět nasadit život.

Aktivistka íránského původu Elica Le Bon dlouhodobě kritizuje íránský režim, před kterým utekli už její rodiče. Sama se už narodila v Londýně. Kromě íránského režimu se ale pouští i do kritiky západních liberálů: v Call me Back podcastu mimo jiné popisuje infiltraci západu marxismem v 60. a 70. letech a z toho vyplývající světonázory.

Komentář Západní narativy v čele

O zlém západním imperialismu toho mí rodiče slyšeli celkem hodně: Ve školách, v televizi, a celkově všude. Sovětský imperialismus byl mezitím označován za internacionální boj za svobodu.

Západní svět tuto historickou zkušenost nemá a i u nás se postupně vytrácí. A tak zjednodušené vnímání světa optikou útlaku, obohacenou o rasovou a náboženskou motivaci (mimo jiné) opět přináší černobílé vidění světa, se zajímavým zvratem: Bílá strana je ta špatná.

Hodní hnědí bojovníci proti zlému bělošskému imperialismu. Na jejich stranu se staví LGBTQ+, feministky, levice obecně: Je to koalice lidí, kteří by si přáli de(kon)strukci západní společnosti. Za bílé kolonizátory jsou považováni také Izraelci. (Viděl levičák někdy Mizrachim Židy?)

Podobné koalice ovšem vznikaly už dříve v minulosti. Například v Íránu v roce 1979 se proti smrtelně nemocnému šáhovi stavěli nejen islámisté: Levičáci a liberálové jim byli zpočátku dobří. Po úspěšné Íránské revoluci je ale urychleně poslali do vězení nebo na popraviště.

Pokud „útlocitným“ lidem ze západu vadí i zločiny íránského režimu, pouze o nich moc nemluvili, protože o nich neslyšeli: Myslí si snad, že vojenská intervence není potřebná, že stačí odletět do Teheránu na turistické vízum a vyčinit tamní vládě?

Tady na západě, kde je „všechno špatně a nejhorší“, se vláda kritizovat dá. Dokonce ani za politicky motivované výtržnosti nejspíš neskončíte ve vězení (nebo jen velmi krátce). V Íránu stačí jedno video na Instagramu a už vám chystají oprátku, a i cizincům reálně hrozí, že pokud se režimu znelíbí, nebudou vyhoštěni, ale popraveni.

Předčasné závěry

Jsem zatím dalek toho, hodnotit americko-izraelskou vojenskou operaci v Íránu. Ale rozhodně se nenechám emočně vydírat íránskou agenturou Fars (která nám o smrti Zahry klidně může i lhát) a nebudu vykřikovat, že je vojenskou operaci nutné předčasně ukončit.

Právě to by vedlo k většině těch věcí, kterých se Íránci žijící v Americe nejvíc obávají. Ten zlý režim padnout musí: Terorizuje vlastní obyvatele, ničí Libanon a Jemen, a podporuje teror po celém světě. Hlásá zkázu Izraeli a Americe a snaží se vyrobit atomovou bombu.

A nic z toho se nezmění, pokud se po několika týdnech náletů Izrael a USA stáhnou. Nezbývá, než přát Donaldu Trumpovi aspoň moudrosti a trpělivosti, byť z jeho výroků musím soudit, že obojího má pomálu.