Však nie je ani MDŽ a aký pekný článok ste napísali. Teraz neviem či je to preto, že vás nejaká žena potešila, alebo namíchla.

Žena dokáže tancovať s dvoma srdcami a dýchať so štyrmi pľúcami, niesť v bruchu váhu dvoch svetov a porodiť život.

Iste by sa dalo veľa polemizovať o tejto téme, ako aj o rovnosti praconých a iných príležitostí pre muža a ženu. Ale ja osobne by som svet bez mužov nechcela.

Ženy často hundrajú, že galantný muž sa ťažko hľadá. Len či si za to nemôžeme tak trochu samy? Vlny feminizmu so sebou totiž vzali aj túto roztomilú záležitosť.

Rozhodl jsem se o tom napsat článek poté, co jsem se o tom trošku přel s bráchou, který se zastával žen o něco víc, než já. Myslím, že je dobře, že jsou tady muži, kteří soucítí se ženami a nebagatelizují jejich problémy.

Zároveň mi ale připadá, že dnešní společnost je víceméně nastavená směrem, že ženské problémy se naopak vyvyšují, zatímco problémy mužů jsou nezřídka zesměšňovány, a to často právě ženami. Což je opravdu škoda. Empatie je dost vyvyšovaná věc, ale ženy ji vůči mužům často postrádají.

Přičemž nejnovější vlny feminismu z této absence empatie (vůči mužům) téměř dělají ctnost.

Tak sláva!

Blog už tu visí třiapůl hodiny a zatím se to nezvrtlo v žádné vyčítání či předhánění, které že plémě to má v životě těžší a kdo za to může...

- - - -

Společné soužití nemá být individuální soutěž jednotlivců àla lehká atletika (kdo víc, kdo vítězí a kdo prohrává), nýbrž kolektivní sport dvoučlenných družstev (a nejlépe bez náhradníků a záloh :o)

Šrouby a matice:

Kdo z nich to má těžší? Kdo z nich je v tom spoji důležitější? Kdo z nich za to může, když k sobě některé exempláře nepasují?

- - - -

V tomto běhu na dlouhou trať zastávám smíšený spíše polo-konzervativní a polo-moderní názor, že je lepší, když se členové týmu (nejčastěji muž a žena) vzájemně doplňují, když každý z nich se z té společné hromady povinností chopí právě toho, co mu v té konkrétní dvojici jde lépe, než když se za každou cenu snaží buďto o dodržení ultra-tradičního rozdělení rolí, nebo v rámci nemístně přehnané pokrokové spravedlnosti se oba dva přetavují do jakýchsi univerzálních a zaměnitelných stejnopohlavních a všedělajících bytostí.

A ne, že v každém článku toho společného řetězu "obstarávání financí - obstarávání bydlení a dopravy - vytvoření a udržování útulného domova - péče o potomky - plánování a zajištění bezproblémového využití volného času" se budou každý podílet vždy přesně polovinou.

Nýbrž tu se přičiní jeden více, tam zase ten druhý... A nemusí pořád dělat oba ve stejný okamžik. Teď jeden maká, druhý si mezitím odfoukne, však příště si to prohodí. A v tom všem mají dosáhnout stejných podílů nejdříve až tak v ročním souhrnu; ba ti moudřejší to srovnávají třebas až v rámci desetiletky...

Souhlasím, každý máme jiné schopnosti a měli bychom fungovat jako tým. Naprosto nesnáším rady na "ženskou taktiku" , že bych měla s mužem manipulovat tak, abych dosáhla svého a on si myslel, že na to přišel sám. Svého muže si vážím a nemanipuluju s ním. Domluvíme se a výhrou není to, že bude po mém, ale to, že je výsledná dohoda rozhodnutím nás obou, i kdyby to vůbec nebylo po mém.

Jednou jsem četla, že k spokojenému manželství by měli partneři dávat 50:50, ke šťastnému 60:60

S porodem souhlasím, ale přičtěte další radosti mateřství V těhotenství létají hormony nahoru dolů, ranní nevolnosti (když jsem čekala dceru, zvracela jsem 7 měsíců a to nejen po ránu), otékají nohy, někdo má problémy s hemoroidy. Pak šestinedělí, hormony řádí ještě víc, bolí prsa, případně jizva po císařském řezu (mám 17 stehů, ještě pár let jsem cítila změny počasí). Někomu padají vlasy po hrstech. Potěší věty jako: Já jsem po porodu zhubla hned. XY má po měsíci krásně ploché břicho.

Stejně jsou to nejkrásnější roky života, těhotenství a pak mít malé děti (říká žena v přechodu )

To samozřejmě nemyslím úplně vážně 🙂 Každý má své potíže i radosti. Já jsem ráda, že jsem žena