Zeměkoule jako chutná minutka

„Dědo, budeme jíst zeměkouli“, prohlásila malá Adélka, když se dostatečně přivítala s „bábinkou“, kterou má tak ráda, že kvůli ní se mnou jednou za měsíc jede vlakem z Prahy do Brna.

Celé to vzniklo zvláštní náhodou. Babička jí koupila balon, který vypadá jako globus. Naši skoro dvou a půl letou vnučku zaujal natolik, že si s ním chtěla hrát a já jí musel stále dokola ukazovat, kde je Afrika, Evropa či třeba Antarktida.
Abych to udělal zajímavější, jsem řekl: „Podívej, tady v Africe zrovna dozrávají banány. Ochutnáme?“ A ona, protože má díky péči rodičů i bábinky užasnou představivost, souhlasila.
A tak jsem jako utrhl banán a dal jí ho přímo do pusy. Bylo to jenom jako, ale ten výraz ve tváři Adélky, to byla neskutečná slast... Ještě větší, než když jsem jí koupil malinovou zmrzlinu nebo čokoládový nanuk. Tvářila se, jako by právě jedla to nejlepší jídlo ve svém životě.

Teď na chvíli odbočím k jiné holčičce. Jela se svou maminkou ve stejném kupé, jako my s Adélkou. Měla pět let a záviděla svému tátovi, že může pít kávu. Držela v ruce kelímek a říkala: „Já piju kávu.“ Když viděla můj údiv, že pije kávu, řekla: „To je horká čokoláda, ale já si představuji, že mám kávu.“
Chvíli jsme si spolu povídali o tom, jak se těší, až bude dost velká, aby mohla pít kávu. Zeptal jsem se: „A co když ti káva nebude chutnat?“ Nejdříve se na mne nechápavě dívala, ale pak si vzpomněla na to, jak poprvé ochutnala pistáciovou zmrzlinu. Moc se na ni těšila, ale byla zklamaná, když zjistila, že jí nechutná.
Nakonec jsme vše uzavřeli s tím, že bude dál pít horkou čokoládu „jako kávu“ a kdyby náhodou jednou zjistila, že jí káva nechutná, zůstane u té „jako kávy“, která ji chutná.

Vrátím se ještě k našemu jedení zeměkoule. Adélce zatím „jako“ banány z Afriky, stejně jako hrozny z Itálie nebo kiwi z Nového Zélandu, chutnají více, než ty, co spolu koupíme v obchodě. Díky představivosti si tyhle dobroty může dát, kdykoliv má v ruce onen balon, co vypadá jako globus.

Adélka mne znovu učí to, co jsem kdysi uměl, ale o co jsem se v dospělosti nechal připravit – o snění. Jednu chvíli jsem si myslel, že už žádné pozemské sny nemám, protože se mi v životě vyplnilo vše, po čem jsem toužil. Adélčiny „jako“ banány z Afriky mne dovedly k poznání, že mám stále o čem snít. Není to vůbec špatné.