Všechno má svůj čas

        Pokud si člověk přečte 3. kapitolu knihy Kazatel, může nabýt dojmu, že Šalomoun věřil na osud. Spousta náboženství pracuje s myšlenkou, že vše, co prožíváme, bylo předem dané. Věří tomu i mnozí křesťané, protože nesprávně pochopili jeden výrok apoštola Pavla.

        Pokud si toho o Šalomounovi přečteme trochu víc a podíváme se i na jeho vlastní díla, zjistíme, že podobný závěr by byl mylný. Šalomoun věřil, že Bůh nám dává možnost, abychom si ten svůj osud - věčný úděl – sami zvolili. Proto nám dává na vybranou, zda se budeme řídit zásadami Božího království, nebo půjdeme cestou svévole.

        Podívejme se na slova, kterými Šalomoun začíná další kapitolu své knihy:
"Všechno má svůj čas,
   každá věc pod sluncem má určenou chvíli." (Kazatel 3,1)

Nepřipadá vám to jako propagace víry v osud? Podívejme se na pokračování textu a hned pochopíme, že bychom se tímto směrem vydávat neměli.
"Je čas rození i čas umírání,
   čas sázení i čas trhání,
je čas zabíjení i čas léčení,
   čas bourání i čas stavění,
je čas pláče i čas smíchu,
   čas truchlení i čas radování se,
je čas rozhazovat kamení i čas pro jejich sbírání,
   je čas objímání i čas zdrženlivosti,
je čas hledání i čas ztrát,
   čas schovávání i čas odhazování,
je čas roztrhávání i čas sešívání,
   čas mlčení i čas mluvení,
je čas milování i čas nenávidění,
   je čas války i čas míru." (Kazatel 3,2-8)

        Dovolím si to trochu odlehčit. Nechtěl bych mít ženu, která by tato slova vzala doslova a tvrdila, že vše je předem dané. To by se mi pak mohlo stát, že bych čekal celá léta, než nastane ta správná osudová chvíle, aby mi přišila knoflíček na košili. Nebo by si mohla myslet, že nejen letos, ale také v příštích létech nebude čas objímání, ale období zdrženlivosti. A jak by to mohlo dopadnout s vařením, úklidem a dalšími pracemi v domácnosti, to už raději ani nebudu domýšlet.

        Jak tedy rozumět tomu, co napsal Šalomoun? Myslím, že je to docela prosté. V jedné rodině se jednoho rána probudil dospívající chlapec a zjistil, že jeho pyžamo musí do pračky. Když se s tím svěřil mámě, ta mu vysvětlila, že se něco podobného může opakovat, protože se z něho pomalu stává muž.

        Hochovi se najednou rozzářily oči: "Mami, tak to už se mohu oženit a mít děti!" Maminka se ho zeptala: "Chtěl bys tatínka, který ještě chodí do školy a nemá žádné peníze?" Chlapec odpověděl, že to by tedy nechtěl. Víc už maminka říkat nemusela. Pochopil, že na svatbu a plození dětí ještě v jeho případě není čas.

        V našem životě je dobře, když některé věci odložíme na dobu, kdy pro ně bude vhodnější čas. Tak rozumím slovům krále Šalomouna.