Vím čemu přikyvuji?

Všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti, jež mu plynula z úst. Říkali také: „Copak to není Josefův syn?“ (Lukáš 4,22)

Dějiny se stále opakují a ani my nejsme jiní než předchozí generace. Stačí, aby většina kývala a my se k ní rádi přidáme, přestože si tam někde uvnitř možná myslíme něco jiného.

     To sobotní ráno byla modlitebna plná. Ježíš přečetl text proroka Izaiáše, který se měl podle kalendáře ten den číst. Lidé si všímají, že čte jinak než ostatní. V jeho podání zněla slova Písma aktuálně a hlavně přinášela jim naději.
     Teď Ježíši všichni přitakají. Přikyvují dokonce i přítomní farizeové a zákoníci, kteří dobře věděli, že před nimi stojí mesiáš. Nemají ještě odvahu se postavit proti většině. Teď je pro ně výhodnější přikyvovat s ostatními. Navenek souhlasí, ale v jejich nitru už vzniká plán, jak se toho tesaře zbavit.

      Přemýšlím nad tím, jak často se i já chovám jako ta korouhvička na věži, která se otáčí podle toho, odkud fouká. Zatímco u ní je to její role, u mne je to známka slabosti.
      Ježíš je zvláštní postava dějin rozdělující společnost na dva tábory. Na ty, kteří v něm vidí svého Spasitele a ty, kteří mu přikyvují, jen když je to pro ně výhodné. Takové přijetí mesiáše ale nemá pro tyto lidi žádný význam. Přinese sice okamžitou výhodu, ale z hlediska věčnosti je zcela bezpředmětné.

       V životě se dostáváme do situací, kdy máme chuť uvěřit tomu, co říká Ježíš. Toužíme po svobodě a nezávislosti na tom, co je nám předkládáno k věření.
   Mesiáš mi nabízí svobodu. Přeje si, abych přikyvoval, jen když s ním souhlasím. Nechce, abych byl pouhou korouhvičkou.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)