Věčnost může být kratší, než se nám zdá

Vzpomenete si ještě, jak jste se ve škole učili o nekonečnu? Poprvé jsem od učitele tento termín slyšel, když jsme se probírali definici rovnoběžek – dvou přímek, protínajících se v nekonečnu.

     Umíte si představit nekonečno? Já stále ne. Už tehdy, když nám náš učitel vysvětloval tu definici rovnoběžek, jsem s tím měl potíže, protože mi bylo jasné, že pokud se protnou v nekonečnu, tak se vlastně neprotnou nikdy.
     Pojďme ale k věčnosti, kterou uvádím v názvu. Umíte si ji představit? Opět musím přiznat, že tu skutečnou věčnost si představit nedokážu. Jsem smrtelný a tak vím, že zemřu. Jako křesťan sice věřím, že mne Bůh později vzkřísí k novému životu, ale v praxi si to představit tak docela neumím. Přesto se věčnosti nevzdávám.

     Věčnost, o které píši v nadpisu, je trochu jiná než ta v Bibli. Měl jsem na mysli situace, kdy se nám zdá, že něco trvá věčně. Pro ilustraci uvedu konkrétní příklad z mého života. Většinou jezdím po Brně šalinou. Pro ty, kdo neví, co to je, tak podle Pražáků „je to tramvaj, která jezdí na vesnici“. Občas ale musím jet autem a pak, když stojím na křižovatce, mám pocit, že ta v té chvíli špatná brava svítí celou věčnost.
     Včera jsem opět seděl v šalině a stáli jsme na křižovatce, kde mi to v autě připadá jako věčnost. Zapnul jsem stopky, abych si tu věčnost stopnul. Trvala 57 vteřin. Přiznám se, že mne to překvapilo. Osobně jsem to tipoval tak na dvě až tři minuty.
     Je pravda, že když nestíháme, je i těch 57 vteřin dlouhá doba. Pokud si ale za volantem uvědomím, že se nejedná o věčnost, ale o necelou minutu, možná mi to pomůže se uklidnit a sundat nohu z plynu.

     Jednou jsem jel za „pomalým osobákem“, který se na devadesátce coural ani ne šedesátkou a nešlo ho předjet. Spěchal jsem a měl pocit, že skoro stojíme. Po chvíli jsem si všiml samolepky, kterou měl řidič toho hlemýždího auta nalepenou vzadu na kapotě: „Nespěchám! Nerad se válím na pitevně.“
     Tahle pozemská „věčnost“ bývá obvykle kratší, než si myslíme, protože náš rozum i naše smysly je lehké oklamat. Je proto občas dobré si stopnout, jak je dlouhá. Pokud nás to třeba za volantem přivede k tomu, abychom zvolnili, možná si tím prodloužíme svůj, proti skutečné věčnosti, i tak krátký život. A to za to stojí.

Zde končí mé povídání pro ateisty.

     Pokud věříte na věčnost, o níž čteme v Bibli, tak pro vás ještě krátký dovětek. Jak jsem přiznal, neumím si představit „věčný život“. Vše kolem mne je pomíjející a tak se těžce představuje, že něco může být věčné a ještě složitější je to s představou, že bych věčný mohl být díky Bohu jednou i já.
     Těší mne, že podobné problémy s věčností měl i apoštol Pavel, jeden z největších křesťanských vzdělanců všech dob. Nakonec svou odpověď shrnul do konstatování: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1. Korintským 2,9) Není nic špatného, když se pokoušíme představit si „věčnost s Bohem“. Pamatujme ale, že skutečnost bude mnohem krásnější než naše současné představy.
     Přestože Pavel plně nechápal onu „věčnost“, o které hovoří Stvořitel, nevzdává se jí a dál po ní touží. Svým přátelům v závěru života píše z vězení, kde je pro svou víru: „Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou,  běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Filipským 3,13-14)

     Při čekání na zelenou se nám může zdát, že červená svítí celou věčnost. Podobně při vynlížení „věčnosti“ můžeme mít pocit, že naše očekávání trvá už věčnost. Moudrý se ale nedá odradit a dál pokračuje až do cíle své cesty.