Včera jsem byl v cizině

„No, tak jsi byl v cizině“, reagovali byste. „Proč nás s tím otravuješ? To zde přece nikoho nezajímá. Je to přece samozřejmost, že si můžeš jezdit, kam chceš!“

Vlastně je to pravda. Dnes nám to připadá jako samozřejmost, že si můžeme jezdit, kam chceme. Tak proč o tom píšu?

Ale pojďme popořádku. Celé to vzniklo tím, že jsem měl vést vnučku vlakem na Slovensko, kde mohou všichni občané EU nad 62 let jezdit vlakem zdarma. Jen k tomu potřebují průkazku, kterou je možné vyřídit on-line, nebo osobně na kterémkoli slovenském nádraží, kde mají pokladnu.
A tak jsem vyrazil do Kútů, kde je nejbližší slovenské nádraží, kam se dá z Brna dojet přímým vlakem. Mělo to být na otočku. Chvíli po osmé jsem vyjel z Brna, kam jsem se chtěl vrátit ještě před polednem. Jenže zpáteční spoj měl více jak osmdesát minut zpoždění, a tak jsem měl čas vzpomínat, protože podle místních v Kútech není dopoledne kam jít.

Nádraží i jeho nejbližší okolí vypadalo dost zanedbaně, a tak se mi vybavil okamžik, kdy jsme na ZDŠ dostali příkazem si v rámci zdokonalování ruštiny dobrovolně pod nátlakem dopisovat s někým ze Sovětského svazu.
Soudružka učitelka mi předala dopis od stejně mladé dívky. Na fotce vypadala sympaticky, a tak jsme si nakonec vyměnili několik dopisů. Na konci deváté třídy mi dokonce poslala pozvání k nim domů.
Zjišťoval jsem, zda by bylo možné toto pozvání přijmout. Dokonce jsem si podal žádost o pas na oddělení Správy pasů a víz Sboru národní bezpečnosti ve Zlíně, ale protože bych prý v Sovětském svazu udělal ostudu, pas jsem nedostal.

O pár let později jsem se chtěl podívat k moři. Jelikož jsem tušil, že devizový příslib do tehdejší Jugoslávie bych nedostal, zvolil jsem Polsko. Jenže ani tam mne nepustili. V té době už tam působila Solidarita, a tak soudruzi na oddělení Správy pasů a víz Sboru národní bezpečnosti usoudili, že s mým kádrovým profilem tam určitě nechci jet k moři, ale kvůli něčemu jinému a moji žádost o pas znovu zamítli.
Nakonec jsem se k moři dostal až po svatbě, když moje manželka dostala v práci od ROH jako svatební dar dovolenou u moře v Bulharsku.

Těch osmdesát minut v Kútech uběhlo díky mým vzpomínkám tak rychle, že jsem v nich pokračoval ještě ve vlaku. Přemýšlel jsem, jak je to fajn, že díky změně poměrů si ráno mohu říci vyrazím do ciziny, a pokud mám něco na účtu a v pořádku občanku, mohu sednout na vlak a vyrazit po celé Evropě. Na Slovenku, protože už mám tu správnou průkazku, mohu dokonce jezdit vlakem zcela zdarma.

Během toho uvažování jsem si uvědomil, kolik lidí dnes u nás volá po tom, abychom odešli z Evropské unie, protože ta hnusná „Bruselská vrchnost“ nás jen ožebračuje a zotročuje. Uvědomují si, jak by se nám to cestování zase zkomplikovalo?

No, já jsem rád, že dnes už nemusím žádat o pas na oddělení Správy pasů a víz Sboru národní bezpečnosti, nepotřebuji doporučení „uličního výboru KSČ“, nepotřebuji prosit o „devizový příslib“ a v tom výčtu, co bylo v době, kdy nás neožebračovala „Bruselská vrchnost“ zapotřebí k tomu, aby se člověk mohl podívat do ciziny, by se dalo ještě dlouho pokračovat.

V nadpisu píšu: „Včera jsem byl v cizině“. Teď přemýšlím, zda je ten nadpis v pořádku. Píšu, že jsem byl v cizině. Jenže já Slovensko pořád ještě za cizinu nepovažuji. Byli jsme dlouho Československo, a tak pro mě Slováci nejsou cizí. Možná bych měl ten nadpis upravit. Nebyl jsem v cizině, ale jen v zahraničí.
No, nechám to už tak. Věřím, že mi to odpustíte.