Važ svá slova

            Nepatřím k lidem, kteří dokážou své emoce prožívat celým tělem. Mé jednání ovlivňuje spíš rozum. Možná i proto se někdy usmívám, když vidím, jak někdo "blázní"...

            Když Hospodinova truhla vcházela do Města Davidova, Saulova dcera Míkal se dívala z okna. Viděla, jak král David poskakuje a křepčí před Hospodinem, a ve svém srdci jím pohrdla. ... Míkal Davida uvítala slovy: "To se dnes izraelský král vyznamenal! Předváděl se dnes před děvečkami svých poddaných, jako se předvádí nějaký ubožák!" (2. Samuelova 6, 16+20)

            Přiznám se, že v tomto příběhu rozumím spíš Míkal než Davidovi, kterému většinou patří můj obdiv. Uznejte sami, opravdu se má takto chovat král? Křepčit jak blázen? Copak to bylo důstojné jednání v blízkosti Hospodinovy schrány?

            Není pro mne vůbec snadné připustit, že to Hospodin může vidět jinak. On totiž vidí i do mého nitra a tak jsou mu jasné pohnutky mého jednání, což je podstatné, protože právě ty rozhodují o hodnotě mých skutků.

            Míkal vůbec nezajímalo, co Davida tak "rozparádilo". Bylo jí jedno, že tím, že se schrána přesune do Jeruzaléma, spočine na něm Boží sláva a Bůh z něho udělá město pokoje.

            Bůh podle Bible přijal tuto Davidovu vděčnost, zatímco Míkal svou prostořekostí vše ztratila. Zemřela jako bezdětná a všemi zapomenutá. Přitom stačilo skousnout zuby a nechat si zajít chuť to Davidovi pěkně osladit.

Bože, také jsem mnohokrát zesměšnil lidi, kteří se jen radovali ze Tvé blízkosti. Nauč mne, prosím, mými rty raději žehnat.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Nedotýkej se, nebo zemřeš!