Pár let jsem pracoval v domově pro seniory, tak mi dovolte několik poznámek a připomínek.

Dost by mne zajímalo, v jakém zařízení bylo na pokoji 10 klientů. V současných domovech pro seniory jsou na pokoji ubytováni max. 2 - 3 klienti, pokud vím. V domově, kde jsem pracoval, jsou na pokojích ubytováni klienti po jednom. Je to domov, jehož zřizovatelem je město, takže žádné exkluzivní sanatorium pro horních 10 000, ale standardní sociální služba. Takže ta informace o 10 klientech na pokoji mi nepřijde příliš důvěryhodná, v každém případě bych takový domov obcházel širokým obloukem.

Spousta seniorů si podá žádost o přijetí do domova s tím, že až se jim to bude za pár let hodit nebo až to budou opravdu potřebovat tak prostě hned nastoupí. To je ale s prominutím naivita. Vím, že takto uvažuje spousta lidí, dost to i chápu, ale při současné naplněnosti domovů pro seniory to prostě nemůže fungovat. Jakmile se uvolní místo a žadatel je vybrán, tak nastoupit prostě musí. Ne, že by ho někdo nutil, ale čekatelů je hodně a nikdo, opravdu nikdo mu nezaručí, že až se už opravdu neobejde bez péče druhých, tak bude okamžitě přijat.

Populace stárne, domovů pro seniory je nedostatek (soudě podle počtu žadatelů v "mém" domově) a je třeba to mít na zřeteli. I když.... kdybych si mohl vybrat, chtěl bych své dny dožít doma mezi svými.

První případ je z doby před třiceti lety.

uz jsem to psal nekolikrat, takze.

Je to uz par let, byla v nemecke televizi reportaz z Mnichova o tech lidech, kteri jsou u dna spolecnosti a nemohou si nic dovolit. Casto prohlizeji opdpadkove kose, zda tam nenajdou nejakou vratnou lahev. Koupit si jednou za rok hrozny v tom nejlevnejsim supermarketu je pro takove lidi naprosto nemozne. Hrozi se tech nejruznejsich katastrof, napr. ze se jim rozbije elektricky varic a novy si nemohou dovolit.

Pote, co redakce realne popsala ten strastiplny zivot takovych lidi (kteri ziji v jednom z nejbohatsich mest teto planety) se redaktor zaptal jedne pani, ktere bylo pres 80 let, ceho se v zivote 'skutecne' obava?

'ze bych musela jit do domova duchodcu'

To často neni až tak otázka věku ruku se zdravotním stavem, zvláště mentálním. Díky všem pokrokům se dožíváme stále vyššího věku a trpíme nemocemi, které se u našich předků ještě"nestačily" rozvinout.

Zasloužená karma. Ano, je třeba na takovou záležitost myslet dopředu. Nebo mít dostatek uspořených peněz a zajistit si místo v některém z privátních domovů seniorů.

To je pravda. Jen je problém, že ti, kteří na stáří nemyslí vůbec, pak nadávají na stát, že se nepostará.

Přeji inspiraci na další blogy.

Nemám a mít snad nebudu. Nejsem fandou podobných zařízení. Moji příbuzní žili až do smrti mezi svými. Já to nechci jinak. Existují příspěvky na péči od státu, které postačují, pokud jsou lidé normálně skromní. Máme tady jednu už nemohoucí paní, žádného příbuzného poblíž nemá, ale pomáháme my sousedé. Jednomu známému asi před rokem zavolali z takového zařízení, že se uvolnilo místo a může nastoupit. Jenže jemu se vylepšilo zdraví. Co teď? Někteří mu radili, že taková nabídka se neodmítá. On ale poslechl svoji intuici a žije dál tam, kde žije skoro osmdesát let.

tak Vám přeji dalších mnoho krásných let

Ta otázka je v určitém věku na místě. Jeden náš známý měl před časem spoustu starostí s rodiči. Dlouho to spolu zvládali a o Domově důchodců nechtěli ani slyšet. Pak skoro den ze dne nastala situace, kdy potřebovali péči oba a on se o ně nemohl denně starat. Do 2+1, kde měli dvě děti si je těžko mohl nastěhovat a bydlí skoro 200 km daleko. Byli vděční, že maminku z LDN do DD přestěhovali dost rychle, s tatínkem to trvalo o něco déle a už se taky báli, aby nepodpalil byt. Problém byl, že měl rodiče v různých DD a půl roku trvalo, než se podařilo je sestěhovat. Pro devadesátníky bylo těžké změnit prostředí, ale to, že nebyli spolu bylo pro ně horší.

Měli jsme doma nějaký čas obě babičky a tak vím, co to obnáší. Příští článek bych chtěl psát o tom, co vše je třeba, než člověk zakotní v DD.

Přeji příjemný den.

Zajímavá úvaha

Díky za návštěvu.

O rodice jsme se postarali tak ze se zadny domov duchodcu neresil - dozili doma tam kde zili pres 60 let, uprostred deti (tedy nas), vnoucat a pravnoucat. A o rodice manzelky (jeste ziji) se take starame, vubec neuvazujeme o nejakem domove duchodcu. Moje maminka tedy zemrela v nemocnici (covid), odvezla ji sanitka, jeste jsme se rozloucili s tim ze se brzo vrati ale za necely tyden nam volali at se s ni prijdeme rozloucit - pustili k ni jen jednoho. Neverim ze by nas deti odlozily do domova duchodcu nebo nedejbuh do LDN. Chapu ze jsou osameli, deti se treba nepovedou, pripadne bydli tak daleko ze se to takhle resit neda. Ale v me socialni bubline se vetsina o sve rodice postara.

V mé také. Ale setkávám se s lidmi, kteří nikoho nemají a mají pocit, že se o ně stát automaticky postará. Jenže on i ten DD není snadné zajistit.

I my máme doba babičku, které bude 96 let a jsme rádi, že máme dostatečný byt na to, aby mohla mít svůj pokoj.

Díky za návštěvu.

Hezký👍 O domově důchodců jsem ještě neuvažoval, ale mohl bych si už nyní poslat přihlášku do Vašeho klubu důchodců?😉

Pokud jste z Brna, rádi Vás mezi sebou uvidíme.

Asi máte pravdu a i já bych se mel po nejakém podívat.Pokud bych ale nekam sel,tak jedine do jednoluzáku,nechci na sklonku zivota si zvykat na jiné lidi.Mám je rád,ale jeste víc mám rád své soukromí.Díky za clánek.