Už mám zase jateční váhu

"Ten je tlusté jak, jak ta moja sviňa," prohlásil kdysi hanácké sósed mojeho dědy o předsedovi JZD. Aby nedošlo k záměně - tou sviní myslel prasátko, které před chvílí krmil ve svém chlévě.

Když jsem se na sebe nedávno podíval do zrcadla, vzpomněl jsem si na hlášení obecního rozhlasu v jedné slovácké vesnici: "Súsedé, sú svině! Kdo chce dostat tu najvětší, ať donde hneď. Předseda družstva tu zítra néni."

Ano přátelé, už mám zase jateční váhu a když vybírám poštu z dopisní schránky, mám občas obavu, abych tam nenašel porážkový lístek.

Co s tím?
Byly doby, kdy mi hrůzu naháněl údaj mé váhy, která ukazovala, že mám 80 kilo. Dnes bych skákal jak Sergej Bubka, kdybych ji měl.

Ale pojďme to vzít pěkně od začátku.
Ještě jako student brněnského VUT jsem poprvé dosáhl poctivého metráku. Rozhodl jsem se proto pro radikální řešení. Bylo tak radikální, že  mne po pár týdnech přijímali v nemocnici s váhou 65 kg a s notně pošramoceným žaludkem. Když máma uviděla mou fotku (to jsem skutečně já), musela utřít slzu. V první chvíli si myslela, že jsem se ocitl někde v gulagu.

Od té doby se má váha (pro vzdělané hmotnost) pohybuje v rozmezí 65-110 kg. Poslední dobou spíš k té stovce. Vyzkoušel jsem různé diety. Ani je nebudu všechny vypisovat, byla by toho plná stránka. Dokonce jsem dvakrát jedl i tukožroutskou polévku.

Když je moje váha větší, tak se utěšuji tím, že silnější lidé vypadají důvěryhodněji. No uznejte sami, kterému doktorovi víc věříte, mladému, co vypadá, že ho odnese slabý průvan, nebo staršímu, který má pořádný fundament?

Problém ale nastal, když jsem v zrcadle zjistil, že už vypadám důvěryhodnější, než skutečně jsem. Jako křesťan vím, že bych neměl lhát. Ani vlastním tělem (prý se tomu říká nonverbální komunikace).

A tak jsem s touto lží vlastního těla začal letos bojovat (vlastně už vloni). Koncem roku jsem se držel zkrátka a v době, kdy se všichni hubení cpali zákusky a bramborovým salátem, aby si trochu spravili váhu, já zhubnul celé kilo. Proti mezní hmotnosti, kterou jsem dosáhl 18.prosince, jsem se už dokázal zbavit skoro tří kil tuku.

Zatím jen nevečeřím a snažím se mít víc pohybu. Nechystám žádnou dietu. Nebudu se přece svou váhou stresovat. To také není zdravé. Na špičky svých bot si zatím vidím a dokážu si zavázat i tkaničky, aniž bych pak vypadal jako potápěč, který právě vytvořil světový rekord v potápění na jeden nádech.

Mám výhodu, že mám okolo sebe báječné lidi. Mají mě rádi i s mými současnými 107 kg mé hmotnosti a měli mne rádi, i když jsem se svými 64 kg vypadal jak chvístek.

Většinou chválím svou báječnou manželku. Tentokrát bude změna. Nejvíc mi asi věří moje sestra Ivana. K mým 52 narozeninám, které jsem měl minulý týden, mi darovala pumpky. Prý, abych měl v čem chodit na Lysou horu. Prozatím jsem je půjčil mému mladšímu synovi. Má o 10 cm vyšší postavu a váží o 40 kg méně.

Ivo díky. Tvá víra v sílu mé vůle je větší než ta má.

PS:   Tato slova věnuji všem, kdo mají podobně krásně oblé proporce jako já.

PS 2:   A až jednou vlezu do těch kalhot od mé sestry, nebojte, nebudu se nad vámi naparovat a nebudu vás poučovat, co byste měli dělat, abyste byli stejně krásně vychrtlí, jako já. S mými zkušenostmi už dokážu ocenit obojí krásu - oblou i tu chvístkovou.