Už mám té zmrzliny asi dost. Na břiše se mi dělá...

Bylo to rok po ruské okupaci. Ve vyškovské tržnici na Hraničkách se objevil stánek s pravou jugoslávskou zmrzlinou. Byla opravdu dobrá a tak srbský zmrzlinář  neměl nouzi  o zákazníky.  Díky bratrovu kolu jsem mezi nimi měl zvláštní místo.

Kapesné jsme v dětství od rodičů nedostávali, ale občas se našla možnost, jak si vydělat pár korun. Bylo mi jedenáct a sousedka mi nabídla, že bych každé ráno mohl roznášet noviny. Za dvě hodiny práce si prý vydělám deset korun. Fantastická nabídka.

V pondělí ráno jsem už čekal na stanoveném místě. Dostal jsem balík novin a k němu i adresy lidí, kteří je odebírali. Hned jsem začal s prací a brzy jsem zjistil, jaké to má výhody. V jednom domku jsem dostal pár jahod, jinde zase čerstvý hrášek…
Můj rajón končil v sodovkárně. Vedoucí převzal noviny a vzal mne na exkurzi. Ukázal mi, jak se vyrábějí sodovky a také tehdejší hit mezi nealko nápoji – kofola. Nakonec mi do prázdné tašky dal pět lahví – všechny druhy, které zrovna měli. K tomu ještě instrukci, abych prázdné láhve vrátil v obchodě, že jich mají dost…
Domů jsem došel unavený, ale byl jsem hrdý na to, že už mám vydělaných deset korun a ještě k tomu vědomí, že až vypijeme sodovky a kofolu, dostanu v obchodě ještě peníze za vrácené láhve.

Když byly láhve prázdné, půjčil jsem si bratrovu favoritku a vyrazil je vrátit do obchodu. S utrženými drobnými v kapse jsem se pak vydal ke stánku se zmrzlinou.
Jugoslávec měl s sebou syna, který byl stejně starý jako já. Jmenoval se Vojislav, ale já mu později říkal Vojto. Když uviděl mé kolo, zeptal se, zda by se mohl svést. Odpověděl jsem mu, že může jezdit, dokud nevystojím frontu a pak než slízám zmrzlinu. Vzal si kolo a začal jezdit. Když to uviděl jeho táta, zavolal mne dopředu a řekl, že mohu sníst tolik zmrzliny, kolik chci.
Už nevím, kolik druhů tehdy měli. Ale určitě jich bylo alespoň dvacet. Chutnal jsem jeden po druhém. Po chvíli se mi zdálo, že jsem toho za půjčení kola snědl dost. Ale zmrzlinář mi řekl, ať pokračuji dál. Nakonec jsem ochutnal všechny. A pak si ještě přidal citrónovou a oříškovou, které mi chutnaly ze všech nejvíc. Pak jsem skončil, protože jsem poznal, že mám dost.
S Vojtou jsme se skamarádili. Chodil jsem za ním každý den. Vždy jsem mohl ochutnat pár kopečků. Naše přátelství ale netrvalo dlouho. O čtrnáct dnů později dostal jeho táta příkaz, že musí do tří dnů opustit naše území. Vojtu jsem už nikdy neviděl. Vzpomněl jsem si na něj o čtvrt století později, když jsem jel poprvé v životě na dovolenou do Chorvatska. Tolik zmrzliny jako tehdy, jsem už nikdy v životě nesnědl.

Málem bych zapomněl na dokončení věty z nadpisu. Víte, jak se u zmrzliny pozná, že už máte opravdu dost a měli byste přestat? Že ne?
Je to tehdy, když si sáhnete na bříško a konstatujete: "Nejvyšší čas přibrzdit. Už se mi na břiše dělá jinovatka!"

Pokud je u vás takové vedro jako u nás a máte někde poblíž stánek se zmrzlinou, tak to honem běžte vyzkoušet. Přeji dobrou chuť.  (Střípky nejen z prázdnin 12)