Uvaříš nám guláš

Máma je výborná kuchařka. Proto jsem do svých 12 let neměl potřebu postavit se k plotně.

Pak jednou odjela do lázní. Přijela švagrová, také výborná kuchařka, která nám měla vařit. Jenže po pár dnech onemocněla a odjela domů.

Tehdy mi táta oznámil: “Zítra máš krátkou školu, tak pro nás uvaříš bramborový guláš.“ Namítal jsem, že to neumím. “

Je to jednoduché. Podusíš cibuli, pak tam přidáš sladkou papriku, také trochu pálivé, majoránku, česnek, brambory a nakonec to zahustíš moukou...“

Poznal jsem, že nemá cenu odporovat a tak jsem se zeptal: “Táto a jaká mouka se tam dává?“ Dověděl jsem se, že polohrubá. “A jak ji poznám?“ ptal jsem se dále. Řekl, že mi ji raději nachystá.

Druhý den jsem se vrátil domů a v kuchyni na stole byl půllitrový hrnek s moukou. Udělal jsem vše podle tátovy rady. Nakonec jsem do guláše nasypal ten půllitrový hrnek mouky. A v hrnci najednou byla nějaká bílá omáčka, která ani zdaleka nepřipomínala guláš.

Co teď? Přisypal jsem do hrnce jeden balíček papriky, pak druhý, třetí... Pořád to nebylo ono. Tak jsem přidal balíček pálivé papriky, pepř a další koření. Vše, co jsem doma našel. Hmota v hrnci už nebyla bílá, ale pořád se ani zdaleka nepodobala dílu mé mámy. To už byl můj “guláš“ v tom největším hrnci, co jsme měli.

Za chvíli měli přijít ze školy starší bráškové. Těšili se na guláš a já měl strach, jak dopadnu, až uvidí, co jsem navařil. Raději jsem se zavčasu vytratil z baráku.

Připlížil jsem za dvě hodiny. Opatrně jsem nakoukl do kuchyně. Šok! Hrnec byl prázdný. A bráchové pak večer tátovi básnili, jaký perfektní guláš jsem navařil.

Chudáci. Museli mít pořádný hlad.

A já od té doby vařím. A rád.