Umění poděkovat a jásat

Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu. (Lukáš 18,43)

Končí další příběh z Ježíšova života. Žebrák, který každý den sedával a u cesty do Jericha a prosil kolemjdoucí i o milodar, už není slepý. Uvěřil, že může být uzdravený, a Ježíš díky tomu mohl naplnit jeho touhu.
     Líbí se mi, jak reaguje tento muž, když prozřel. Lukáš píše, že se přidal k zástupu, který provázel Ježíše. To ale není vše. Svými ústy, kterými před chvílí volal k Ježíši o pomoc, teď stejně hlasitě a stejně intenzivně chválí a oslavuje Boha.

     Možná si říkáte: „To je normální.“ Jenže, ruku na srdce, opravdu děkujete vždy, když vám Bůh v něčem pomůže? Ještě nikdy jste nezapomněli? A děkujete stejně usilovně, jako jste prosili?
     Já to nemohu říci s čistým svědomím. Vím, že často zapomínám děkovat. A to nejen Bohu, ale i lidem, kteří by si přitom mé díky zasloužili.
     Jak už jsem zmínil, slepec jde dál s Ježíšem a pěkně nahlas chválí Boha. Chce, aby se o tom zázraku, který mu vrátil zrak, dověděli všichni slepí, kteří také chtějí vidět. Mluví o tom, co se stalo, protože věří, že jeho vyprávění pomůže někomu, kdo zatím ještě nenašel odvahu uvěřit, že mu Ježíš může vyřešit jeho problém.

     Tenhle slepec mi dává příklad. Křesťanství nemá v naší společnosti moc dobré jméno. Může za to nejen středověk, ale i moje malá ochota a odvaha pěkně nahlas chválit Boha za jeho dobrodiní a za zázraky, které koná v mém životě. Chci to změnit.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)