Toužím spatřit tvou moc i slávu

Tato píseň se zrodila, když se David v judské poušti skrýval před Saulem. Většinou našel útočiště v nějaké jeskyni nebo skalní rokli. Večer, když usínal, nevěděl, zda bude spát až do rána, nebo bude muset během noci utéct jinam.

Je to doba, kdy je plně závislý na Boží pomoci. Proto nás nepřekvapí, jak jeho píseň začíná:
„Bože můj, tebe hned za úsvitu hledám,
po tobě žízní má duše,
po tobě touží mé tělo,
jsem jako vyprahlá země,
spálená země bez vody.“ (Žalm 63,1)
Při čtení těchto slov se mi vybavila vzpomínka na dobu, kdy jsme s manželkou bydleli v domku jejích rodičů. Bylo nádherné léto. Ideální pro ty, kdo měli prázdniny nebo dovolenou a mohli být u vody.
Horší už to bylo s naším polem, na kterém tchán nasadil brambory. Na jaře krásně vzešly a vypadalo to, že bude výborná úroda. Chodili jsme ohrnovat, sbírat mandelinky... Už v červnu bylo málo deště a červenec byl ještě horší. Vždy, když byl tchán venku, vyhlížel déšť. Pak přišla vydatná bouřka a on se radoval jako malý kluk. Brambory byly zachráněny.

David si připadá jak judská poušť všude okolo. Měl pocit vyprahlosti. Nechyběla mu však voda, ale stýskalo se mu po společenství věřících, se kterými dřív o svátcích společně oslavovali Boha. Teď už nějakou dobu na tyhle slavnosti nesmí. Saul má všude své lidi, kteří by ho hned zatkli a dovedli ke králi.
Přemýšlí, jak to udělat, aby se mohl, třeba v přestrojení, dostat ke svatyni. Jenže je mu jasné, že pokud by se nemohl radovat svobodně, tak by z toho nic neměl. Tak o tom alespoň zpívá:
„Toužím tě nalézt, vejít do svatyně,
tvou spatřit moc i slávu.“ (Žalm 63,2)
I toto jeho přání ve mně vyvolalo vzpomínku. Byl jsem tehdy „na vojně“. I když jsem několikrát žádal o vycházku v sobotu dopoledne, vždy jsem ji dostal až v době, kdy už bohoslužba skončila. Jak já se tehdy těšil na sobotní bohoslužbu...

Slavnostní bohoslužba nebyla pro Davida jen kulturním zážitkem. Byla pro něj setkáním s Bohem. Při oběti přijímal odpuštění hříchů a při dalších obřadech si znovu uvědomoval, kam patří. Teď je o to vše ochuzen, tak zpívá:
„Tvé slitování převyšuje život,
proto ti zní můj chvalozpěv.
Nikdy ti nepřestanu dobrořečit,
k tobě své ruce zdvihat v modlitbě.“ (Žalm 63,3+4)
Je to zvláštní, ale David měl se svými přáteli v tom exilu s Bohem daleko intenzivnější vztah než ti, kteří mají přístup ke svatyni a jejím službám.

Bůh využívá i nepříjemné situace k tomu, aby mne naučil něco nového. Jde jen o to, abych se této jeho zvláštní škole nebránil. Pak zazní i má píseň.