Taková je přece Boží vůle

        Čtete raději listy apoštola Pavla nebo ty Petrovy? Pavlovy dopisy jsou pro mne hodně složité, Petrovy se mi zdají srozumitelnější. Takže bych měl mít raději ty Petrovy, protože těm mohu snadněji porozumět. Jenže to tak není.

        Petr si totiž nebere servítky a píše tak srozumitelně a jasně, že jeho poselství můžeme jen těžko prohlásit za symbolické a pak z něho vyvodit to, co se nám právě hodí. Pokud v Petrových epištolách čteme něco, co se nám nelíbí, tak to jen těžko můžeme ignorovat s výmluvou, že tomu nerozumíme.

        Právě dnešní text je jedním z těch, kde bych velice rád hledal výmluvy, protože mi vůbec nejde po fousy: "Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře.
Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí."  (1. Petrův 2,13-15)

        Nevím jak vám, ale mně se tato slova nikdy nelíbila. Copak si mám nechat vše líbit? To se ani nesmím bránit bezpráví? Mám přijmout i nespravedlivý trest za něco, co jsem neudělal?

        Celé mi to připomnělo situaci, která nastala při Ježíšově zatčení. Právě Petr v tom chtěl Židům zabránit. Služebníkovi velekněze usekl ucho. Ježíš ho ale místo pochvaly pokáral: Ježíš mu řekl: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?" (Matouš 26,52-54)

        Vzpomínka na tento příběh mne vždy odvedla od toho, co tu Petr skutečně píše. Jedna ze zásad protestantského přístupu k Bibli je, že Bible se vykládá Biblí. Byl to právě Petr, kdo při výslechu před židovskou veleradou prohlásil: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi." (Skutky 5,29) Proto bychom měli hledat jiný výklad jeho slov.

        Petr psal své dopisy v době, kdy se už křesťanství dostává na území obývaná pohany. A právě mezi pohanskými národy byl zvyk zbožňování panovníka. Nakonec, římští císaři také toužili po tom, aby byli uctíváni jako bohové.

        Bible nám radí, abychom si při setkání s nadřízeným vždy uvědomili, že i oni jsou jen podřízenými našeho Boha. Vždyť je to on, kdo jim umožňuje vládnout zemi nebo řídit firmu.

        Vzpomínám si na jednu chvíli, kdy jsem babičce vyprávěl o tom, co jsem prožíval při výslechu na Krajské úřadovně StB v Brně. Svěřil jsem se jí i se svým strachem z dalšího výslechu, který mne čekal o pár dnů později. Pozorně mne vyslechla, pak jí zacukaly koutky. Ještě chvíli bojovala s tím, zda mi má říct, co ji právě napadlo.

        Nakonec prohlásila: "Vlastíku, vždyť jsou to jen lidé. Až tam budeš, představ si ty hrdiny, jak sedí na záchodě a mají průjem." Byla to dobrá rada a já si ji dobře zapamatoval. Když jsem seděl na druhém výslechu, chvílemi cukaly koutky i mně. Dodnes by mne zajímalo, co si v té chvíli mysleli oba soudruzi, co mne vyslýchali...

        Díky Petrovi si v každé chvíli mohu uvědomit, že každý nadřízený je jen smrtelník. Člověk jako já. Jediný, kdo má být mou konečnou autoritou, je Bůh.