Tajemné a trochu strašidelné sklepení

Pomalu se smrákalo, když jsem šel kolem radnice ve Vyškově. Za ní jsem uviděl „Radniční ulici“. Vypadala úplně stejně, jako před šedesáti lety, kdy jsme pod ní s bratrem zažívali neobyčejná dobrodružství.

Ve Vyškově se tehdy otevíral „ZOOkoutek“ – taková malá, skoro rodinná „zoologická zahrádka“. Hlavní postavou u jejího zrodu byl pan Zdeněk Sokolíček. Velký znalec a milovník zvířat, který dokázal nadchnout lidi k tomu, aby společnými silami vybudovali něco, nač jsou dodnes hrdí.

Jednou v neděli jsem se do ZOOkoutku konečně dostal i já. To, co ostatní stihli projít během pár minut, mi trvalo celé odpoledne.
Nejvíce času jsem strávil u výběhu jezevců. Schovávali ve svém „podzemním domově“ a já čekal, kdy se konečně ukážou. Pomalu se blížil konec návštěvní doby a jezevci pořád ne a ne vylézt.

„Hochu“, ozvalo se najednou za mými zády, „za chvíli budeme zavírat.“ Ohlédl jsem se a uviděl staršího pána se silnými skly v brýlích, kterému na holé hlavě po bocích vlály dlouhé vlasy. „Chcu vidět jezevce“, odpověděl jsem smutně, „ale oni nechcou vylézt.“
Tím pánem byl již zmíněný zakladatel ZOOkoutku. Když viděl jak se v mých očích lesknou malé kapky smutku, usmál se a řekl: „Za chvíli je budu krmit. Chceš mi s tím pomoci?“
Nadšeně jsem souhlasil a tak se z nás stali kamarádi. Mně bylo v té době deset let, jemu bez tří let šedesát. Začal jsem to ZOOkoutku chodit pravidelně pomáhat s úklidem i krmením. O prázdninách mne pak pan Sokolíček dokonce zaměstnal jako brigádníka.

Vzpomínka na něj se vynořila z hlubin mé mysli, když jsem zasněně a s notnou dávkou nostalgie hleděl na stmívající se Radniční ulici.
Vybavilo se mi přitom i jedno skoro zapomenuté dobrodružství. Na rohu této tajemné uličky totiž kdysi stával starý dům, v jehož sklepení měl pan Sokolíček sklad.

Jednou mne tam pro něco poslal. Na konci toho „podzemního skladu“ jsem tehdy objevil tajemné dveře vedoucí do tmy. Nebyl na nich zámek a moje zvídavá duše způsobila, jsem se vydal dál. Za dveřmi byla celkem prostorná chodba. Po pár metrech se rozdělovala – jedna odbočka vedla ostře vlevo a naproti ní byla odbočka vpravo. Třetí pak vedla ještě kousek rovně, než také odbočila vlevo. Dál jsem nešel, protože tam už byla pořádná tma a já se bál.

O pár dnů později jsme se tam vydali s Pavlem, mým starším bratrem, vybaveni baterkami a chutí objevit poklad. Chodba odbočující doprava končila po pár metrech. Ta, co zahýbala ostře doleva byla asi po sto metrech také skoro zasypaná, takže jsme se raději vrátili. Nejspíše se za nás někdo hodně intenzivně modlil.
Jen ta prostřední chodba vedla dál. Došli jsme až k první odbočce a po chvíli jsme se ocitli ve sklepení radnice. Pak jsme se vrátili do chodby a pokračovali dál. Končila ve sklepení katolického kostela.

Do té chodby jsme se pak ještě párkrát vrátili. Jednou to bylo už brzy ráno, protože jsme chtěli vylézt na kostelní věž. Lákal nás pohled na naše město z výšky. Podařilo se nám to. Dodnes si vybavuji ten strach, který jsem měl, když jsme poslední metry lezli po žebřících, které byly volně zavěšené. Pořádně se s námi kývaly a já měl strach, že se uvolní a já se zřítím dolů.

Pak jsem se jednou před panem Sokolíčkem prořekl, k čemu nám slouží to tajemné sklepení, které už pro nás nebylo strašidelné a on pak nechal vstup do těch chodeb raději zazdít.
Vyprávěl nám, že podle jeho předků, kteří v tom domě kdysi bydleli, pocházejí ty tři chodby z doby ještě před třicetiletou válkou. Ta, co zahýbala ostře doleva, měla být dlouhá několik kilometrů a vedla prý až do zámku v Račicích. Ta, která odbočovala doprava, měla údajně vést pod celou Růžovou uličkou až za hradby města. Vyškovu se prý stala osudnou, když nějaký zrádce prozradil Švédům, kudy se mohou dostat do města. Teklo přitom tehdy hodně krve a ulička pak dostala jméno Růžová. Tu chodbu už tehdy ale raději nechali zasypat.

Pomalu se smrákalo, když jsem šel kolem radnice ve Vyškově. Za ní jsem uviděl „Radniční ulici“. Vypadala úplně stejně, jako před šedesáti lety, když jsme pod ní s bratrem zažívali neobyčejná dobrodružství.
Na brášku i na příhody, které jsem s ním zažil, mohu dnes už jen vzpomínat.
A věřte mi, že vzpomínám rád.

(Další střípek připravované knihy: Ono to tak možná nebylo, ale já si to tak pamatuji)