Stejně bych nepochopil

Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal. (Lukáš 18,34)

Při čtení Bible se dostávám i k textům, kterým nerozumím. Jako dítěti mi to vadilo, protože jsem si přál „rozumět všemu“. Jak ale přibývají roky, tak si stále více uvědomuji, že toho, co nechápu, je daleko více, než toho, čemu rozumím. A nemyslím teď jen na Bibli, ale na život jako takový.

            Počítač používám už třicet let a myslím, že toho na něm umím dost. Přesto musím často volat na pomoc syna. Ten si většinou ví rady. Když se ho ptám, v čem je problém, občas mi řekne: „Táto, při vší úctě k tobě, toto bys asi nepochopil.“ A já se už dál neptám, protože syn zná hranice mého poznání.

            Podobné je to i s mým poznáním Boha i vesmíru. Něco jsem schopen mým rozumem pojmout, ale ještě více je toho, co už můj mozek nezvládne. Život mne ale naučil, že tam, kde se dostávám za hranice mých rozumových možností, je dobré mít někoho, kdo ví a zná víc než já. V počítačové oblasti je to můj syn a často i mí mladší kolegové, v oblasti víry je to můj Stvořitel. Ten rozumí i tomu, co mi moje hlava nebere.

            Učedníci slyší svého Mistra, ale nerozumí tomu, co jim říká. Pochopí to ve chvíli, kdy se jeho slova naplní. I kdyby řekl víc, v tom okamžiku by stejně nepochopili.

Ani my nejsme jiní. Často se Ježíše na něco ptáme a zlobíme se, že nám neodpovídá. On ale ví, že bychom ničemu z toho, co by nám v té chvíli řekl, nerozuměli. Protože nás má rád, snese náš hněv a počká, až se uklidníme a pochopíme, že se ptáme na něco, co je pro nás zatím nepochopitelné.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)