Šťastným otcem v sedmdesáti? (50+)

Představte si, že právě jdete poprvé do školy a doprovází vás táta, kterému je skoro osmdesát. A v devadesáti by s vámi slavil vaši maturitu. Že je to šílené? Jak pro koho.

Nedávno jsem v autě zapnul rádio a poslouchal zajímavý rozhovor. Mladá žena vzpomínala, jak se loni v lednu v jednom dnu nejdříve radovala z narození dcery, aby se o chvíli později dověděla, že je vdova. Stěžovala si na nepřízeň osudu, který k ní byl tak krutý.
Její příběh mne dojal. Pak padlo jméno manžela, kterým byl známý architekt Jan Kaplický a já si uvědomil, že tenhle případ znám. Podíváme-li se na příběh tohoto páru reálně, dojemně romantický příběh najednou dostává trochu jiné kontury. Architekt Jan Kaplický se s Eliškou Fuchsovou, které v té době ještě nebylo třicet, oženil půl roku po oslavě sedmdesátin. Když 14.ledna minulého roku zemřel na zástavu srdce, měl už téměř dvaasedmdesát let.
Nikdo z nás určitě paní Elišce Kaplicky nepřeje to, co musela prožít. Pokud si ale mladá žena vezme sedmdesátiletého muže, měla by počítat s tím, že je pravděpodobně nečeká dlouhý společný život. V takovém věku se stává, že se srdce zastaví i bez emocí a stresů, které s sebou přináší narození potomka.

Říká se, že se stářím přichází moudrost. Kdysi jsem tomu věřil. Počínání některých seniorů, kteří se na stará kolena rozhodnou zplodit potomka, mi ale moc moudré nepřipadá. Sobecké, to ano. Ale moudré v žádném případě. Příběh manželů Kaplických není v naší společnosti ojedinělým jevem. Pořídit si na stará kolena mladou ženu a dítě (i v důchodovém věku) se stává módou zvláště mezi celebritami.
Jednou ráno po probuzení zjistil náš syn, že už je muž. U snídaně mi s potutelným úsměvem oznámil, že už by mohl mít děti. Poblahopřál jsem mu k tomu, že biologicky už by se mohl stát tátou. V dalším rozhovoru jsme pak probrali, co všechno s sebou přináší rodičovství. Mimo jiné jsme hovořili i o  om, že rodiči by se měli mladí stát ve době, kdy už jsou schopni dovést své dítě úspěšně až ke skutečné dospělosti.

Stejný rozhovor bychom měli vést, pánové a dámy, když uvažujeme o dítěti ve zralejším věku. V takové chvíli je vhodné si položit pár otázek: „Jsem na tom zdravotně tak dobře, abych se ve zdraví dočkal chvíle, kdy mé dítě dospěje? Jak na tom asi budu, až by mému dítěti, o kterém uvažuji, bylo deset, patnáct nebo dvacet let?“
Mým rodičům se blíží osmdesátka. Na svůj věk jsou relativně čiperní. A já za ně denně děkuji Bohu. Jsem rád, když jim ráno mohu poslat sms a večer zavolat, zeptat se, jak se mají a co pěkného prožili. Je to fajn, mít i v mém věku rodiče, se kterými se mohu poradit, když jsem ve složité situaci. Ještě lepší je, když se s nimi mohu dělit i o své radosti.

Říká se, že se stářím přichází moudrost. Není to pravidlem. Ne každý starý člověk je moudrý. Protože moudrost není výsledkem věku, ale přístupu k životu. Moudrost není ani v inteligenci nebo talentu. Je to schopnost učit se celý život ze zkušeností svých i těch, které prožívají lidé okolo nás. Vnímat, co je hodné následování a čeho bych se měl vyvarovat...
Moudrými se stáváme, když nemyslíme jen na sebe, na své štěstí a pocity, ale snažíme se vcítit i do pocitů svých blízkých. Jsme-li moudří, pak se občas dokážeme zastavit a představit si, jak na tom budeme za deset nebo dvacet let. Tedy, pokud ještě vůbec budeme.