Smím vstoupit do chrámu?

Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. (evangelium podle Lukáše 18,10)

Chrám měl být místem modlitby. Místem, kam mohl přijít každý, kdo se toužil setkat se Stvořitelem a hovořit s ním o tom, co právě prožíval.
     Lidé přicházeli do blízkosti svatyně a mohli přitom zažít dotek Boží blízkosti, protože nad truhlou smlouvy a slitovnicí přebývala Boží sláva. Chrám byl místem, kde Bůh zjevoval svou přítomnost a odpovídal těm, kdo hledali jeho vůli.

     Ježíš se v kázání obrací na ty, kteří „si na sobě zakládali, že jsou spravedliví“ (Lukáš 18,9) a vypráví jim kratičký příběh o dvou mužích, kteří přicházejí do chrámu, aby se modlili. Oba dva se jdou modlit.
     Prvním modlitebníkem je farizeus, zbožný muž, který se modlí často a rád. Nejraději se modlí, když je u toho vidět. Nemá se přece zač stydět. Vždyť zbožnost je něco, bez čeho si ani neumí představit svůj život. Duchovnost je mu vlastní, tak ať ji všichni vidí a berou si z něj příklad.
     Pokud by do chrámu vstoupil jen farizeus, byl by příběh v pořádku. Jenže i přicházející celník, kterým Židé opovrhovali, touží po setkání s Bohem a Ježíš mu toto právo neupírá.

     Mnozí lidé nevěří, že je Bůh má rád. Hříšná minulost jim brání uvěřit, že by jim Stvořitel mohl odpustit. Jsou přesvědčeni, že kdyby chtěli vstoupit do chrámu, Bůh by jim v tom zabránil.

     Ježíš vypráví příběh, v němž do chrámu vstupuje nejen vzorný farizeus, ale i hříšný celník. To mi dodává odvahu, abych do chrámu „modlitby“ vstoupil i já a věřil, že mne Bůh uslyší.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)