Vidíte. Zažil jste socík z první ruky. Tak to chodilo v plno domácnostech.

Jiný mladík se dostal na vysněnou školu a vysněnou kariéru zhatila revoluce.

Dalo by se čekat, že má v novém režimu utrum, ale opak je pravdou. Nepřerušený kariérní růst ho vynesl až na nejvyšší politický post.

Za potlesku těch, kterým jeho rodina dělala skrz režim peklo.

Paní Hasníková, nějak v těch Vašich obecných formulacích nikoho a nic nenacházím (a asi v tomto nebudu sám).

Nemohla byste prosím každý ten odstavec nějak konkrétně upřesnit? Zejména ten poslední na to hodně čeká...

Pěkný příběh, s normální člověčinou, Tak to má být.

Za předchozího režimu to tak nebylo. Sbor národní bezpečnosti, měl sice také dbát o bezpečí občanů, ale jako hlavní úkol měl prudit a zastrašovat. Otravovali téměř všude, vlítli večer do hospody se psem a dělali razii. Všude možně kontrolovali občanské průkazy, špízovali, zda tam máte správná razítka o zaměstnání a trvalém pobytu, vyptávali se kam jdete, hledali záminku, za co by vás mohli pokutovat. Za zpívání Krylových písní se lidé dostali i do basy, atd.

Když vás zastavili na nádraží, tak se taky ptali kam jedete a dokonce někdy chtěli i adresu, koho tam či onam jedete navštívit. Kdo jel autem v noci, byl apriori podezřelý, takže prohlíželi celý vůz, legitimovali osádku, atd.

21. srpna většinou buzerovali několikanásobně víc, dávali například pokuty za neexistující, smyšlené dopravní přestupky a pokud se někdo opovážil namítat, tak mu udělali peklo.

Jsem ročník 1947,vetsi část života jsem prožil v sociku. Za sociku mě jednou vykradli zahradní domek, policie zloděje chytila a část věcí mi vrátili. Po sametu mě v Praze pětkrát vykradli služební auto, a doma mě třikrát vykradli zahradní domek. Policie nikdy nikoho nechytila, ale poradili mi, že ukradené věci z auta pravděpodobně budou druhý den na trzisti v Unhosti. Tolik moje zkušenost.

Tak to máte velmi velké a obsáhlé životní zkušenosti. O tom to celé přeci je, že?

Ty příhody s policií (/tehdy SNB či VB) jsou různé a jen málokdy úsměvné. A přece jen si vzpomenu na jeden minipříběh, který se udál přesně před sedmdesáti lety. Koncem listopadu 1954 až z Olomouce přijeli do Prahy čtyři eSTéBáci (včetně řidiče), aby\ mne zatkli za protistátní činnost, která spočívala v opsání letáku Svobodné Evropy. Byl jsem tehdy nenápadným studentem 1. ročníku techniky a soudruzi z StB zamířili nejdříve na kádrovací oddělení, kde sdělili svoje přání. Jenže, zatímco na mne si soudruh kádrovák nevzpomněl, poslal je za kolegou z vyššího ročníku, který se jmenoval podobně - Vladimír Rodr (říkalo se mu Křeček) z Říčan. eStéBáci si bystře zajeli za ním a bez velkých řečí nasadili řetízky a odvezli do Bartolomějské. Po pár fackách se přiznal, že opravdu není Rogl, ale Rodr. Tak si zajeli pro toho pravého, ale Křeček mi pak ještě dlouho těch nezasloužených facek vyčítal. Jó, tol byly časy!