Senilní soused Policie ČR

Jak byste reagovali, kdybyste zvedli domácí telefon a z něho ozvalo: „Dobrý den, tady nadstrážmistr Voříšek Policie České republiky. Jste ...?“

Patřím ke generaci, která zažila zvláštní manýry Veřejné bezpečnosti, dobu, kdy její příslušníci měli pocit, že jsou vládci světa a podle toho jednali. Proto, když se mi buď v mobilu nebo v domácím telefonu ozve někdo od policie, v první chvíli to ve mně hrkne. Stejné to bylo ve chvíli, kdy jsem zvedl domácí telefon a v něm se ozval hlas mladého policisty.

Vybavily se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem věděl, že je naše rodina pod drobnohledem StB. Táta byl pastor a to v době totality nebyla zrovna výhra. Odposlouchávali nám telefon, tátu občas sbalili a vyslýchali, bráška se nedostal na svou vysněnou medicínu. Já se po ZDŠ nedostal na stavební průmyslovku. Údajně pro špatný prospěch. Jenže ty přijímačky se mnou dělal kamarád, který měl horší prospěch a toho vzali. Takže jsem začínal na odborném učilišti ve třídě se spolužáky, z nichž většina vychodila jen osm tříd základky.
Těch vzpomínek na tu dobu by bylo na román. Věřím, že i z toho, co jsem uvedl, si umíte představit, jaký vztah jsem získal k „bezpečnostním složkám“ a proč ve mně hrklo, když jsem zvedl domácí telefon a dole policajt.

Ta negace ale trvala jen chvíli, než jsem si uvědomil, že dnes se už nemusím bát, protože je jiná doba. Už šestý rok z oken našeho bytu vidíme budovu Policie České republiky a já si stále více uvědomuji, jaká je to výhoda.

Naposledy to bylo v ten pátek, kdy u nás zazvonil mladý nadstrážmistr. Nepřišel, aby mi dal pokutu nebo aby mne a mou rodinu buzeroval. „Pane inženýre, vypadá to, že se vám někdo pokusil ukrást naftu z vašeho auta. Máte otevřenou nádrž.“ Moje auto opět parkovalo pod okny budovy PČR. „Jo, sejdu hned dolů a podíváme se na to.“
Rychle jsem se oblékl, obul boty, přivolal výtah a jel dolů. Už v té chvíli mi došlo, že jsem nejspíš předchozí večer, když jsem čepoval plnou nádrž, zapomněl, že bych jí měl také zavřít. S panem nadstrážmistrem jsme došli k autu. Zavřel jsem nádrž a když jsem sedl do auta, ověřil jsem si, že nádrž je plná a na vině je skutečně moje zapomnětlivost.

Poděkoval jsem tomu mladíkovi v uniformě: „Nezlobte se, jak stárnu, tak občas zapomínám.“ Omlouval jsem se, že jsem mu přidal práci. „To je v pohodě“, on na to. „Nemáme si váš telefon někde poznamenat pro příště?“ Usmíval se a tak jsem mu odpověděl. „Ten už tam určitě máte. Vaši kolegové mi už volali, když jednou začalo pršet a já nechal v autě otevřená okna. Nebo jsem občas u předchozího auta zapomněl vypnout světla. Holt, stáří je prevít. Pokud budete mít štěstí, že také zestárnete, tak to poznáte.“

Pak jsme si podali ruce a rozloučili se. A já si uvědomil, že je fajn, mít takové sousedy, i to, že už nežijeme v totalitě. Přestože má dnešní doba spoustu svých problémů, nechtěl bych se vrátit k tomu, co bylo před listopadem 1989.
Takže, ať to bylo s tou „Sametovou revolucí“ jakkoliv, já jsem za ní rád. Jen doufám, že ti policajti odnaproti nemají takových senilních sousedů víc.