Reklama na štěstí

Ležela na posteli a já měl pocit, že její tvář září více jak polední Slunce. Dlouze jsem se na ní díval a její spokojenost i pocit štěstí se v tom okamžiku postupně přenášel i na mne.

Chvíli před tím jsem slyšel, jak telefonuje s kamarádkou. Obě jsou téměř hluché, takže jejich hovory musí slyšet i lidé na ulici. „Jak se máš?“, ptala se jí kámoška a Ovenka, naše čtyřiadevadesátiletá babička, odpovídala: „Mám se tu jak princezna!“ Pak ještě své stejně mladé kamarádce podrobně popisovala všechny své důvody ke spokojenosti a štěstí.

Teď tu ležela na posteli, v níž tráví většinu dne, protože jí už moc neslouží nejen uši, ale i nohy. Jako každý pátek večer jsme hodnotili uplynulý týden. Tenhle náš pravidelný rituál vždy zahajujeme zpěvem jejich oblíbených písní, které manželka doprovází buď na ukulele nebo na kytaře. Pak vzpomínáme, co se nám v tom minulém týdnu nejvíce líbilo.
Právě v tom okamžiku se její tvář rozzářila a bylo vidět, že o tom, jak se má dobře, nemluví jen do telefonu, ale skutečně se tak i cítí. Díval jsem se na ní a po chvíli jsem jí řekl: „Ty vypadáš jako reklama na štěstí!“ Rozzářila se minimálně jako dvě Slunce a pak zopakovala to, co říkala už své kamarádce: „Vždyť se tu mám jako princezna!“

Vzpomněl jsem si na to dnes ráno. „Myslíš,“ uslyšel jsem cestou z Lidlu, „že najdu čtyřlístek?“ Mladík s dívkou se skláněli nad trávníkem, kde byla spousta „trojlístků“ a snažili se najít symbol štěstí.
Slušelo jim to spolu. Neodolal jsem a zastavil se, abych se na ně mohl pozorněji podívat. „Nač potřebujete čtyřlístek,“ prohodil jsem směrem k nim, „vždyť máte jeden druhého a to je to největší štěstí.“ Dívenka se na mne usmála, objala svého milého a řekla mi: „Díky. Vlastně máte pravdu.“

Cestou domů jsem přemýšlel, jak se těm dvěma povede, jak to s nimi bude dál. Budou jednou tak spokojení a šťastní jako naše Ovenka? Přál bych jim to, ale to už neovlivním, záležet bude jen na nich.

Spousta lidí uvěřila reklamám, které se nám snaží namluvit, že šťastní budeme, až... Naše Ovenka má dnes malý pokojík a ke štěstí jí stačí velice málo. Kromě toho, že nemusí být pořád sama, oceňuje velice pozitivně mobilní telefon.
Jednou, když jsme se bavili právě o telefonování, prohlásila: „Bez mobilu by se kvalita mého života hodně snížila.“ Neměla v té chvíli na mysli internet nebo nějaké „sociální sítě“. Myslela na to, že i když už její sluch není nic moc, může alespoň trochu slyšet hlas těch, které má ráda.

Přemýšlím o Ovence a říkám si: „Snad bude jednou i moje tvář zářit a vypadat jako pravdivá reklama na štěstí.“
Vím, že v ní mám dobrou učitelku a děkuji za ni Bohu.